Můj hrdina, Kapitán

Na kraji světa, kde hudba barvy prolíná a v řece se západ Slunce skví

Zrovna vyšel z prádelny a já jsem tak tak uhla za roh, aby si mě nevšiml. Šel svižnou chůzí a já jsem na svých vysokých podpatcích měla co dělat, abych mu stačila. Došel ke svému domu a já jsem se schovala ve stínu protějšího domu. Po asi půl hodině čekání, kdy už jsem se chtěla sebrat a odejít, vyšel z domu v kšiltovce a tmavých brýlích, jako by si myslel, že ho tak nikdo nepozná. Šel celkem rychle a často zahýbal. Nakonec zmizel ve vchodu do metra. Rychle jsem se rozběhla za ním. Na poslední chvíli jsem ho koutkem oka zahlédla, jak nastupuje do metra. Rozběhla jsem se za ním a nastoupila jsem do vedlejších dveří. Když už jsme byli na okraji města a já jsem se tiskla ke dveřím, aby si mě ve vyprazdňujícím se voze nevšiml, vystoupil a já jsem se vydala za ním. Opět jsme kličkovali ulicemi, až jsme se dostali k jedné menší kavárně blízko řeky. Ani jsem nevěděla, že městem taková řeka protéká. Ta kavárna byla podivná. Na duhovém billboardu se skvěl nápis Perla. Terasa byla klidná a romantická, zatímco uvnitř svítila barevná světla a doléhala ke mně hlasitá hudba z druhé světové. Nechápala jsem, jak se takové místo může Stevovi líbit. Hraje to tu barvami a on mi vždy přišel jako odpůrce příšerných barevných kombinací. A k tomu ta hlasitá hudba, vždy mi přišel jako tichý typ. Nechápala jsem, proč by jel až na kraj světa, aby si dal kafe. Možná, že potřeboval, aby ho vůbec nikdo neviděl. Třeba mě podvádí a tady má tajnou schuzku s někým jiným, třeba s Natašou.