Můj hrdina, Kapitán

Všelék zmrzlina

Doma mě pozdě večer našla Carmen, která se vrátila z práce, schoulenou pod dekou s kyblíkem zmrzliny. Ve filmech jí lidé zmrzlinu pokaždé, když jsou nešťastní a pomůže jim to. Na mě ovšem nezabírala, tak Carmen rozhodla, že to chce něco tvrdšího, vytáhla lahev nějakého alkoholu a nechala mě vybrečet se jí na rameni. Přísahala bych, že večer byla láhev plná, ale taky, že mi její obsah nepřipomínal vodku. Nicméně, když jsem se v jednu odpoledne vzbudila s příšernou kocovinou a šla jsem si uvařit kafe, našla jsem ji prázdnou válet se u gauče. Zoufale jsem si promnula hlavu, která byla jako střep. Udělala jsem jedno kafe sobě a jedno pro Carmen. Jelikož jsem nebyla schopná jakékoliv další fyzické aktivity, Carmen, která mi s lahví podle jejího aktuálního stavu ochotně pomohla, zavolala do práce, že nepřijdeme, jelikož jsme nejspíš chytily střevní chřipku. Mobil na mém nočním stolku začal hlasitě bzučet, ale já jsem se zmohla jen na to, že jsem si přetáhla polštář přes hlavu a usla. Druhý den ráno jsem se vzbudila v devět a cítila jsem se o mnoho lépe. Carmen, jakožto zkušená alkoholička už byla dávno zavodou a se sklenkou vína v ruce smažila vafle. Zoufale jsem na ni pohlédla, něco čemu jsem sama nerozuměla jsem směrem k ní zamumlala a svalila jsem se na gauč. „Snídaně je hotová!“ zavolala na mě a já jsem se s námahou posadila na gauči. „Tak co budeme dneska dělat?“ zeptala se mě a s těmi slovy mi podala talíř plný vonících vaflí. Nepřítomně jsem pokrčila rameny, zatímco můj mozek zápasil s tím, abych kousala do vafle a ne mobilu, ve kterém jsem projížděla zprávy. Zastavila jsem se u té od Steva a do očí se mi znova nahrnuly slzy.