New World

Kapitola 1. Zakázaná návštěva

GRACE:

„Poslední dobou mi tady něco nehraje," zašeptala má černovlasá kamarádka. Seděly jsme na lavičce před vysokou budovou školy. Kolem nás se rozprostíral plac plný zelené trávy, nízkých stromů, laviček a velkého množství mladých lidí, kteří se v této budově snažili něčeho dosáhnout.

„Co ti připadá divné? Tedy až na to, že áčka mají poslední týden větší ego než normálně?" zeptala jsem se jí. Přes černé obroučky jejích brýlí jsem viděla velké hnědé oči, jež byly plné podezření. Violet se narovnala a rozhlédla kolem, aby se ujistila, jestli nás někdo neposlouchá.

„Víš, jak teď chodím dvakrát týdně ze školy v šest hodin?" otázala se, zdali mám přehled o jejích mimoškolních aktivitách.

„No, vím. To vypomáháš v té knihovně," odpověděla jsem jí nejistě. Pořád jsem nechápala, kam tím míří.

„Tak teď sem už asi tři týdny jezdí pravidelně dvě černá auta. Pokaždé z nich vystoupí několik lidí v černých oblecích. Richardsonová jim vždy chodí naproti a potom společně někam odejdou," svěřila se mi.

„Víš to jistě? Je to přeci zakázané."

Zákony znějí jasně: Jakákoliv schůze mezi dvěma organizacemi, vykonaná mimo prostor k tomu určený, (tzn. společenské budovy organizace START), je brána a schválena jako trestný čin kategorie C.

„Mám přece čtyři oči a vím, co jsem viděla," usmála se a pak zase zvážněla, „možná, kdybys tady se mnou zítra zůstala, tak bychom to mohly prověřit a potom to někomu říct a možná by –"

„Violet, zadrž," musela jsem ji přerušit, „to nepřipadá v úvahu. Víš, jak to dopadlo posledně, když jsme se motaly někde, kde jsme neměly. Kdo ví, co by se stalo, kdybychom špehovaly ředitelku školy," zašeptala jsem. Člověk nikdy neví, kdy ho někdo může odposlouchávat.

Violet si jen smutně povzdychla a sklonila hlavu. „Promiň, já vím. Jen se mi to nelíbí a doufala jsem, že by nám to mohlo pomoct dostat se zpátky."

„Zpátky nám už nic nepomůže," sklopila jsem hlavu také.

To, že jsme v éčku, je moje vina. Violet mě za to sice neviní, ale i tak se občas snaží vymyslet způsob, jak nás dostat opět do áčka.

„Ahoj holky, o čem si povídáte?" přerušil ticho mezi námi milý hlas. S Violet jsme se otočily na hnědovlasého chlapce. Na sobě měl černé džíny, světle modré tričko s krátkým rukávem a stříbrný řetízek kolem krku. Přes levé rameno měl jako vždy hozený černý batoh.

„Ahoj Tome," usmála se na něj Violet, já jen kývla na pozdrav, „jen takový ty holčičí věci."

,,No dobře," podezíravě si nás prohlédl a podíval se na hodinky. „Jestli mohu přerušit tu vaši holčičí debatu, tak byste se měly zvednout z té lavičky a doprovodit mě k autobusu, protože nám to za chvíli jede," zazubil se nakonec.

Violet vykulila oči a taktéž se podívala na své hodinky „Máš pravdu, za pět minut!" zvedla se z lavičky, rychle vzala svůj kytičkovaný batoh a podívala se na mě.

„Já s vámi dneska nejedu, ještě mám nějakou práci," řekla jsem omluvně.

„A jo, ten pozdní příchod, co?" vzpomněl si Tom.

„Jo jo, sklad čeká," usmála jsem se trpce.

Ach jo, pomyslela jsem si, další úžasná věc na našich zákonech. V éčku stačí jen malý prohřešek, malá chyba a hned si vysloužíte nějaký trest. Dnes jsem přišla o tři minuty déle do školy a téměř zbytek dne strávím ve školním skladu, kde budu přerovnávat staré učebnice a nepotřebné věci a dělat vše, co mi slečna Lutzová řekne.

„Tak pa, zítra se uvidíme," houkla na mě ještě Violet, než se s Tomem vydali na opačnou cestu ke školnímu autobusu.

Musela jsem se nad mojí situací pousmát. Někdy si vážně říkám, jak mohl někdo vymyslet všechna ta pravidla a zákony. Například školy, už od prvních tříd je dbáno na to, aby se děti chovaly slušně a dodržovaly určitý řád. Ti, kteří jsou chytří, mají vyznamenání, dodržují všechna pravidla – zkrátka ti, kteří mají slibnou budoucnost a mohou být užiteční pro společnost – patří do skupiny A. Pak je tu i druhá skupina, skupina E, neboli průšviháři, ti ze kterých nic nebude, přítěž společnosti, odpad, jak chcete.

Na prvním stupni žáci dostávají pouze napomenutí. Na druhém stupni musíte vážně porušit školní řád. Ale na středních školách stačí jen malý přestupek a získáváte jednosměrnou jízdenku do éčka. Na vysokých školách všechny přestupky řeší tím, že vás vyhodí.

Některým nezáleží na tom, co s nimi v budoucnosti bude a proto pravidla porušují úmyslně. Avšak jednání studentů má vliv i na jejich rodiny. Dokud dítě prospívá, jeho rodina dostává vyšší příděly a má celkově vyšší postavení. Samozřejmě v čím vyšším ročníku dítě je, tím jsou příděly vyšší, protože student má slibnou budoucnost.

Naopak poté, co dítě přestoupí do skupiny E, se příděly zmenší a rodina se díky tomu kolikrát dostane až na samotné dno. Někdy se také stává, že se rodina rozdělí. Dítě je posláno do západní čtvrti města a stará se samo o sebe. Rodiče pokračují v životě, jako by se nic nestalo. Jsou to ojedinělé případy, které se vyskytují u bohatých, vysoko postavených rodin. Obvykle o tom rozhoduje komise.

Opět jsem se sama pro sebe usmála. Další hloupý zákon, kterým se musí všichni řídit. Občas si přeji vrátit se v čase, najít člověka, který tohle všechno vymyslel, a hezky ho pohladit židlí po obličeji, aby si uvědomil, jaké nesmysly to napsal.

Z mého přemýšlení mě vytrhl školní zvonek, jenž mi ohlašoval, že je nejvyšší čas, abych se zvedla z této neuvěřitelně pohodlné lavičky a zamířila ke skladu. Popadla jsem svůj černý batoh a pomalým krokem jsem se vydala na cestu.

------

Poprosím o fanfáry! Konečně je to tu!
Nevím, zda je tu stále nějaká duše, která už od prvního znění prologu čeká na tento okamžik, ale v každém případě vás vítám u oficiálně první kapitoly! 
Ať už jste se k tomuto mému *ehm* dílu dostali jakkoliv, děkuji za vaše přečtení a doufám, že se vám kapitola líbila.
Potěší mě jakýkoliv komentář, který tu zanecháte, a budu ráda, když se uvidíme i u další kapitoly.
-Q