New World

Kapitola 3. Něco se děje

„Grace, přines sem ještě prosím pár těch učebnic historie. Na některé studenty se nedostalo a rada chce knihy doplnit," zavolala na mě slečna Lutzová.

Zbývalo už jen posledních deset minut mého trestu, než jsem mohla opustit budovu školy a vydat se vstříc domovu. Po dnešku jsem byla strašně unavená.

Škola nám sice skončila ve dvě hodiny, ale od půl třetí jsem byla zde. Ono se to nezdá, ale čtyři a půl hodiny přerovnávání starých knih a učebnic je velmi vyčerpávající.

Prošla jsem mezi několika regály a zastavila se téměř na druhém konci skladu. Po žebříku, připevněném ke knihovně, jsem vylezla skoro až nahoru a z předposlední police vzala čtyři učebnice a opatrně slezla zas zpět na zem.

Učebnice jsem odložila na nedaleký stolek, abych se trochu protáhla. Poté jsem z knih otřela prach a jednu z nich otevřela.

Už starověcí Mayové předpovídali konec lidské civilizace, který měl připadnout na rok 2012, ale nestalo se tak. Lidská rasa žila dále. Avšak o sto let později se přeci jen dostavila velká pohroma. V roce 2114 byla světová populace tak vysoká, že už to naše planeta nemohla zvládnout. Zvedly se vysoké vlny, které pohlcovaly pobřežní města, země se začala otřásat, sopky se probudily k životu a blesky z bouří, jež přišly, zažehly spoustu požárů. 97% obyvatel planety Země bylo mrtvých.

Z trosek a popela povstal náš spasitel. Organizace, která měla jediný cíl – zachránit to co zbylo z lidské rasy. A tak se i stalo. Byla vystavěna nová města, sepsány nové zákony a obnovena společnost.

Vzdejme dík našemu zachránci a oplaťme mu jeho pomoc svými službami.

- Úvod Velkého historického spisu sepsaného, schváleného a vydaného organizací START

Tento takzvaný úvod známe všichni jako básničku.

Už od prvních tříd ho pravidelně čteme na začátku téměř každé učebnice. Tento text hlavně slouží k tomu, abychom nikdy nezapomněli, že to START zachránil lidskou rasu a my jsme jim za to oddaní vlastními životy. Děláme to, co chtějí, aby společnost vzkvétala a rozrůstala se a aby START mohl ovládat, co nejvíce z toho, co zbylo ze světa.

„Grace, co ti tak dlouho trvá? Dones to sem a můžeš jít domu," pobídla mě slečna. Zřejmě už je také unavená a chce svou práci opustit, co nejdříve.

Popadla jsem knihy a svižným krokem jsem se vydala zpět.

„Výborně, polož to sem. Zápis jsem ti udělala, takže to by mělo být vše," usmála se a začala si balit své věci. To pro mě byl signál, že konečně mohu opustit tuto budovu a zamířit na nejbližší autobusovou zastávku.

Už jsem se chystala projít hlavními dveřmi, když vtom mě něco zarazilo.

Přes prosklení dveří jsem si na školním dvoře všimla postavy v černé mikině, jež se náhle otočila mým směrem. Rychle jsem uhnula za roh, aby mě neznámý přes dveře neviděl.

Po chvilce jsem nejistě vykoukla.

Postava už se sice nedívala mým směrem, ale i tak jsem jí mohla vidět do obličeje. Byl to chlapec, řekla bych přibližně v mém věku, kapuce mu zakrývala velkou část tváře.

Po chvíli se k němu připojilo pár mužů v černých oblecích a společně odešli ke dvěma černým autům, která stála nedaleko.

Violet měla pravdu, něco se tady děje. Začínala jsem z toho mít špatný pocit.