New World

Kapitola 6. Stačilo tak málo

GRACE:

Jaký máte vztah k přírodě?

Dostali jste se do skupiny E pomocí násilí?

Jaký předmět vám jde nejlépe a jaký k němu máte vztah?

To a spousta dalších stupidních otázek se nacházela v testu, jenž nám ředitelka přinesla. Nechápala jsem, jak nám toto mohlo pomoci dostat se zpět do áčka.

Byla jsem ve stresu a začínal se mi zrychlovat tep.

Prvních deset minut jsem nenapsala ani čárku, nevěděla jsem, zda si mám otázky nejdříve přečíst a poté až něco psát, nebo začít psát jednu otázku za druhou.

Nejistě jsem se rozhlédla po třídě. Mí spolužáci se dělili na dvě skupiny.

Jedni v klidu seděli na židlích s podepřenou hlavou a sem tam něco napsali. Očividně byli smíření s tím, že jim nic nepomůže a ani neprojevovali snahu.

Zato ti druzí upřeně hleděli do testů a snažili se psát, co nejrychleji, aby nevynechali jedinou maličkost, která může být v jejich odpovědi.

Mezi ně patřila i Violet. Vůbec se jí nedivím. Od našeho přestupu je to poprvé, co má nějakou skutečnou naději.

Nechtěla jsem patřit ani do jedné skupiny.

Už jsem ztratila hodně času.

Nalistovala jsem náhodnou stranu, vzala propisku do ruky a začala vyplňovat jednotlivé otázky.
-------
„To bylo šílený," prohlásil Tom, když jsme konečně vyšli ze školy. „Měl jsem co dělat, abych to stihl dopsat. Občas jsem nechápal, co po mě vůbec chtěli, ale i tak jsem tam něco napsal. Furt lepší než nic, ale myslím si, že mi to nepomůže."

S mými přáteli jsme konečně mířili k naší oblíbené lavičce a probírali, co se to sakra stalo.

„Já třeba nechápu, jak nám tak divný a hloupý otázky můžou pomoct se dostat do áčka," řekla jsem s jistým naštváním v hlase. „Vždyť se ani většina otázek netýkala našich vědomostí ani čehokoliv, co by nám mohlo reálně pomoct," rozhodila jsem rukama.

„Taky mi ty otázky připadaly divný, ale i tak jsem se u každé snažila napsat toho co nejvíc. Jestli opravdu existuje nějaká šance, tak jsem jí chtěla využít naplno," přidala se do naší debaty Violet.

„Doufám, že ty výsledky budou, co nejdřív. Nechci, aby mě to dlouho nervovalo. Akorát se pak kvůli tomu nezvládnu učit," zamračil se Tom.

„Jo, taky si myslím, že kvůli tomu nebudu spát," povzdychla jsem si a všichni jsme se společně posadili na lavičku.

Byla jsem ráda, že za chvíli jedeme domu, další hodiny už bych asi nezvládla. Bylo to strašně vyčerpávající. Nejen, že jsem tři hodiny musela přemýšlet nad mým životem, všeobecnými věcmi, a dalšími kravinami, ale také mi celou dobu vrtalo hlavou, jaké to má všechno spojení.

A sakra, ještě jsem Violet neřekla o tom, co jsem viděla.

„Violet, ehm, půjdeš se mnou prosím na záchod?" snažila jsem se vymyslet nějakou záminku abychom spolu mohly být samy.

„Jo jasně," usmála se a společně jsme se zvedly.

„To mě tady jako necháte samotnýho?" zavolal na nás Tom.

„Můžeš se mezitím v klidu opalovat. To sluníčko hezky svítí," zasmála se Violet.

Měla nějak moc dobrou náladu. Nejspíš měla hodně dobrý pocit z toho, jak ten test napsala a měla víc naděje než kdy dřív.

Nevěděla jsem, jak zareaguje na to, co se jí chystám říct, ale už bylo pozdě abych si to rozmyslela.

Pomalu jsme se blížily k toaletám, a tak jsem začala.

„Violet, hele víš, jak jsi mi říkala o těch mužích v černých oblecích," zašeptala jsem, abych měla jistotu, že to neuslyší někdo cizí.

„Jo jasně, proč?" pokračovala dál v cestě s úsměvem na tváři. Myslím si, že ani moc nevnímala to, co jsem jí řekla.

„No," počkala jsem až vejdeme do místnosti a ujistila jsem se, že jsme tam samy, „tak já jsem je včera viděla, když jsem odcházela domu," podívala jsem se na ní.

Chvilku trvalo, než jí došlo, co jsem řekla.

Zarazila se uprostřed pohybu a otočila se na mě. „Fakt?" ujistila se, že slyšela správně.

„Ano, viděla jsem je," odpověděla jsem.

Violet mi ukázala řadu bílých zubů v úsměvu a znenadání jsem se ocitla v jejím obětí.

„Co to děláš?" zeptala jsem se, vůbec jsem to nepobírala.

„Ty to nechápeš?" zasmála se a odtáhla se ode mě.

„Nechápu tu tvojí, radost z toho," řekla jsem. „Ještě včera jsi ty lidi z něčeho obviňovala a chtěla jsi je sledovat," zkřížila jsem ruce na hrudi a svraštila obočí.

„To ti to nezapadá do sebe? Ty lidi sem jezdili kvůli těm testům. Určitě to chtělo hodně vyřizování a domlouvání, a proto tu byli tak často," vyvalila na mě oči a stále se usmívala.

„To je šílený, není možný, aby se stalo něco takového, že by někoho z nás opravdu nechali se vrátit," zvýšila jsem hlas.

„Proč by to nebylo možný? START furt slibuje, že zlepší svět, třeba je tohle začátek," zašeptala. Vůbec jsem ji nepoznávala. Tak strašně tomu, co právě řekla, věřila.

„Ale," zarazila jsem se.

Jak tomu Violet může opravdu věřit? Zrovna ona?

Ještě před tím, než jsme byly přeloženy do éčka, neměla ráda, jak organizace funguje a kritizovala její postupy.

Pamatuji si na to, když jsem jednou byla u ní na návštěvě, v době, kdy jsme ještě chodili do školky. A byly jsme svědky toho, jak se jejich sousedé museli kvůli přestupu dítěte během hodiny vystěhovat, protože si ten dům nadále nemohli dovolit.

Malou Violet to tehdy hodně vzalo a začala organizaci nesnášet a vymýšlela plány, jak ji změnit. Samozřejmě jí časem došlo, že jediné, co může udělat je se s tím smířit.

Ale poté, co jsme přestoupily do éčka, se otevřela stará rána a vše začalo nanovo.

Najednou do místnosti vstoupily dvě dívky z áčka. Jakmile jim došlo, že jsme z éčka, nasadily naštvaný a znechucený výraz. Určitě věděly o tom, že se éčku zkrátila výuka, ale áčku ne a neskutečně jim to vadilo.

Už to vypadalo, že jedna z nich něco řekne, ale rozhodně jsem teď neměla náladu na to se hádat s nějakými namyšlenými, ehm, holkami.

„To je jedno," řekla jsem nakonec. „Už bychom měly jít, aby se Tom nestrachoval a abychom stihli autobus."

Violet také vypadala, že s nimi nechce sdílet společný prostor, a tak jsme rychle toalety opustily.

Cestou zpět k lavičce jsme spolu neprohodily ani slovo. Nevěděla jsem, co říct, nevěděla jsem ani, co si mám myslet.

Když jsem na ni pohlédla, zjistila jsem, že už nemá ten vysmátý výraz. Vypadala velmi zamyšleně, nejspíš ji zklamalo, že nesdílím stejný názor jako ona.

Tom vypadal spokojeně. Vzal si k srdci Violetinu radu. Byl opřený se zavřenýma očima a užíval si sluneční svit.

Když slyšel, že se blížíme, oči otevřel. „Teda, vy vypadáte jako by se stalo nějaký neštěstí," prohlásil.

„Ale prosimtě, užívám si toho, že dnes budeme doma výjimečně brzy," usmála se znovu Violet. „Nechtěl by ses zvednout z té lavičky a doprovodit nás na autobus?"

Ten široký úsměv, jež opět spočíval na její tváři mě začínal lehce děsit. To stačilo tak málo, aby ji START obrátil na svoji stranu?