New World

Kapitola 2. Smutná vzpomínka

Opláchla jsem si obličej studenou vodou z kohoutku a svůj zrak zvedla k zrcadlu, kde na mě zíraly dvě oči, modré jako azurové moře. Sklouzla jsem pohledem níž, světle růžové rty byly semknuté do pevné linky. Do tváře mi spadaly dlouhé vlnité kaštanově hnědé vlasy, jež můj oválný obličej doplňovaly a dodávaly mu – jak často říkali ostatní – tajuplný nádech.

Grace Fosterová. Mladá, vzorná dívka s vynikajícím prospěchem. Žádný zápis, žádná chyba. Jedna z mála nadějných pro lepší budoucnost jak její, tak i celé její rodiny. Perfektní příklad dokonalého studenta, jak si ho vždy představovala organizace.

Ano, to jsem já.

Tedy – bývala jsem.

Snažila jsem se nejen kvůli sobě, ale i kvůli mým rodičům. Moc jim záleželo na tom, aby ze mě něco bylo. Já byla navíc ráda, že jsou na mě pyšní, nechtěla jsem je nijak zklamat. Ale jednoho dne jsem udělala osudovou chybu... a vše se v tu ránu pokazilo.

(flashback)

Bylo normální poledne jako každé jiné. Zrovna probíhala pauza na oběd, když jsme s Violet seděly na naší oblíbené lavičce a se smutkem pozorovaly namyšleného spolužáka, jak opět šikanuje chlapce z éčka. Většinou ho napadal slovně, ale teď do něj i strkal a podkopával mu nohy.

Po několika dalších minutách jsem to už jednoduše nemohla vydržet. Zvedla jsem se a přímou čarou si to namířila za Charlesem. Violet mě vyděšeně následovala a již v tu chvíli mi začala říkat, že bychom se do toho neměly motat a radši odejít. Ale to, co prováděl tomu chlapci, bylo zkrátka přes čáru.

Na školním dvoře se nenachází kamery, tudíž nikdo nemá žádný důkaz toho, že by bezchybný Charles Ridgway ubližoval nějakému podprůměrnému klukovi. A i kdyby, žáci z éčka nikoho nezajímají.

Stihla jsem mu vběhnout do cesty, než chlapce znovu udeřil. Bezmyšlenkovitě jsem neznámého začala bránit a snažila se Charlesovi vysvětlit, že to není správné a že by měl přestat. Violet mě stále přemlouvala, abychom odešly, dokud můžeme. Začal se kolem nás tvořit dav, což nevěstilo nic dobrého. Každopádně bylo třeba, aby si moji spolužáci uvědomili, že povyšovat se nad éčko je špatné.

Charlesovi to však stále nelezlo do hlavy a zdálo se, že je jeho ego ještě vyšší než předtím. Když ale prohlásil, že bych měla poslechnout svůj stín a vypadnout, neudržela jsem se. Dala jsem mu takovou facku, že celý dav utichl a vytřeštil v údivu oči. Brněla mě celá ruka a jemu se po pár vteřinách začal na tváři rýsovat obtisk mé dlaně.

Že jsem to přehnala, mi došlo až v momentě, kdy se přes dav začala prodírat osoba v červeném kostýmku na vysokých podpatcích – ředitelka naší školy, paní Richardsonová.

Následující dění bylo velmi rychlé, ještě ten den zavolali mé a Violetiny rodiče do školy. Byl jim přednesen náš přestupek, který byl samozřejmě upravený, abychom my dvě byly ty špatné.

„Vaše dcery dnes v poledních hodinách napadly jednoho z našich prestižních studentů. Jedná se o přestupek první kategorie a s okamžitou platností jsou přeřazeny do studijní skupiny E."

Nikoho už nezajímalo, že ten takzvaný prestižní student týdny šikanoval nějakého chlapce, protože ten chlapec byl ze skupiny E a nebyl důležitý.

Od následujícího dne jsme s Violet pokračovaly ve studiu ve skupině E. Chlapec, kterému jsem pomohla, se nás ujal, provedl nás po západní části školy, pomohl nám zapadnout a stal se naším kamarádem. Violet s Tomem si padli do noty, což bylo dobře. Violet na tom totiž nebyla pár týdnů nejlépe, ale díky Tomovi se její stav výrazně zlepšil.

Díky našemu přátelství se už nikdy Charles neodvážil na Toma ani promluvit, moc dobře věděl, že bych mu tu facku klidně dala znovu. V éčku už jsem neměla co ztratit. Sice jsem vše pokazila, ale to, že jsem někomu pomohla, pro mě bylo důležité.

Každý den si opakuji, že to za to stálo, někomu jsem přeci pomohla a možná, že když pomohu ještě dalším lidem, odčiním to, co jsem udělala.

Ale pravdou bohužel bylo, že jsem nám zkazila celý život.

(end of flashback)

Cestou ke školnímu skladu mě přepadl nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Nejspíš to bylo kvůli tomu, co mi říkala Violet o těch mužích, co sem jezdí, ale pro jistotu, že by mě chtěl někdo za rohem přepadnout, jsem zaplula na nejbližší dámské toalety, které jsem potkala. Nejistě jsem došla ke dveřím, pomalu je otevřela, vystrčila hlavu a rozhlédla se. Když jsem zjistila, že je vzduch čistý, rychlým krokem jsem se vydala ke skladu.

Škola už byla téměř prázdná. Všem již dávno skončilo vyučování a vypadalo to, že jsem jediná, kdo dnes dostal trest. Při procházení kolem tříd jsem zahlédla pouhé dvě uklízečky, zametající poslední části podlahy.

Skoro nikdy se nestalo, že by zde člověk po škole potkal učitele. Ti, stejně jako žáci, vždy čekali na poslední zvonění dne, aby mohli co nejrychleji opustit svoji práci a vydat se vstříc domovu. Jediným personálem, který zde byl přes čas, byli uklízečky a lidé, kteří dohlíželi na plnění trestů. Ve většině případů se jednalo o starší osoby, co neměly důvod nikam chvátat.

Po pár minutách jsem došla k vysokým masivním dvoukřídlovým dveřím, jež jsem moc dobře znala. Musela jsem se o ně opřít téměř celou svojí váhou, abych je přiměla k pohybu. Hlasité skřípání ohlásilo můj příchod a během pár následujících sekund jsem zaslechla tiché kroky, které se ke mně blížily.

„Jdeš přesně na čas. Máš..."

„Ano mám," přerušila jsem slečnu Lutzovou ještě před tím, než dořekla svou otázku.

Slečna Lutzová byla žena menšího vzrůstu a staršího věku, která už léta dbala na to, aby ji všichni oslovovali slečno. Byla milá a trest pokaždé, díky jejím historkám z mládí, utekl rychle. Nejednou mi dokázala zlepšit náladu. Jednou za čas od ní člověk dostal na ochutnání její výborný borůvkový koláč.

Sundala jsem si z ramene můj černý batoh a po chvíli z něj vylovila malou tmavě modrou knížečku, na níž stálo ozdobným zlatým písmem: „Nechť jsou vám vaše chyby ponaučením do budoucna."

------

Vítám vás u druhé kapitoly! 
V dnešní kapitole jste se mohli blíže seznámit s naší hrdinkou a slyšet její příběh.
Doufám, že se vám tato smutná vzpomínka líbila a budu ráda za každý hlas a komentář, který tu zanecháte.
-Q