New World

Kapitola 7. Tisíce myšlenek

GRACE:
Sice jsem byla nadšená z toho, že snad poprvé za můj život budu doma ze školy brzo a stihnu hodně věcí, na které od přestupu do éčka nemám čas. Ale jediné, na co jsem se zmohla bylo ležení v posteli a přemýšlení.

Hlavou mi vířilo tisíce myšlenek. Snažila jsem se urovnat si všechno a nějak to poskládat, aby to dávalo smysl. Záhadné návštěvy, zvláštní test, druhá příležitost a záhadný chlapec.

Ne. Vůbec v tom nevidím jakoukoliv přijatelnou odpověď. START nikdy nedělá věci jen tak. Nemohou jen tak přeřadit jednoho studenta zpět do áčka na základě nějakého pochybného testu. Musí za tím být něco víc.

Ale co? V ústraní mé mysli stále spočívala myšlenka toho, že START možná dělá to, co celá léta slibovalo. Ale proč až teď? A proč pouze jeden student?

Nebylo by jednodušší zrušit něco jako je skupina A a skupina E a zavést školství, které tu bylo před válkou?

Zajímalo by mě, jestli takové příležitosti dostali třeba i dělníci a ostatní, kteří žijí ze dne na den. Proč se START nestará o ně?

Prohřešky se netrestají pouze na školách, ale téměř po celý náš život. Akorát v dospělosti už je to složitější. Ale základem je stále – uděláte problém, budete potrestáni.

I když se to nezdá, tak dělníci jsou v podstatě nejdůležitější lidé naší společnosti. Také jich je nejvíce. Dělají věci, bez kterých by naše společnost nemohla fungovat, ale START si za to připisuje všechny zásluhy.

Naše společnost je opravdu nespravedlivá, ale třeba už konečně někomu z těch lidí tam nahoře docvaklo, že to není dobře. Nebo ne? Nebo se jen snaží vypadat dobře navenek, ale ve skutečnosti jde o něco jiného?

Další věc, kterou nechápu je, jak ten divný test může posoudit, kdo z nás se může vrátit zpět do áčka. Ty otázky byly tak nesmyslné. Neměli by si spíše znovu přečíst složky všech studentů z éčka a na základě toho rozhodnout kdo si zaslouží další šanci? Ne. Nemůžou přeci dělat věci jednoduše.

Tolik myšlenek. Už mě z toho začínala bolet hlava.
------
Ani nevím jak, ale během mého dlouhého rozmýšlení se mi podařilo usnout. Probudil mě až hlas mamky, která zrovna přišla z práce. „Grace, jsi tady? Pojď sem prosím."

„Jojo, za chvíli budu dole," houkla jsem jí na odpověď.

Namáhavě jsem se zvedla. Vypadá to, že jsem spánek opravdu potřebovala. Je to už dlouho, co jsem si pořádně odpočinula.

Vyhoupla jsem se na nohy a vydala se do přízemí.

„Pojď mi prosimtě pomoct s tím nákupem," podala mi mamka tašku s jídlem. Ona sama držela druhou a společně jsme začali jídlo uklízet.

„Víš Grace, dnes ráno mě o tátovi napsali ze školy o tom testu," začala. Mohlo mi být jasné, že na to určitě přijde slovo. „Prý vyberou jednoho z vás, kdo se bude moct vrátit. Je mi to trochu hloupé se ptát, ale myslíš, že jsi ten test napsala dobře?" podívala se na mě.

„Upřímně, nevím mami. Některé ty otázky nedávaly ani smysl, pár jsem jich i vynechala," odpověděla jsem jí.

„No, to nevadí. Hlavně, že jsi se snažila," usmála se. Trochu mě zabolelo, jak byl ten úsměv nucený. Ve skutečnosti byla smutná. „Jen se prosím o tom testu nezmiňuj před Mayou," zvážněla. „Psali nám, že nesmíme šířit informace ohledně testu. Mohlo by to prý vyvolat mnoho otázek a nepokojů. A jak známe Mayu, určitě by všem svým spolužačkám řekla, jak její velká ségra psala důležitý test a podobně."

„Ale, proč se o tom nesmí mluvit?" nechápala jsem.

„Vidíš, otázky. Budeme se držet příkazů, s tátou už jsme o tom mluvili a bude lepší, když už to nebudeme řešit. Nebudeme nervózní a v tichosti počkáme na výsledky," pousmála se.

Bylo mi jasné, že by si o tom nejradši povídala, ale příkazy STARTu jsou důležitější. Nechce riskovat, že by naše rodina mohla mít další problém. Už jenom o mém přechodu se v sousedství hodně povídalo.

Mrzí mě, že za mé chyby musí nést následky i ostatní. A kvůli tomu zatracenému testu si teď rodiče budou dělat falešné naděje. Vůbec se netěším na to až přijde oznámení, že mě nevybrali a oni budou zklamaní, že jejich dcera ztratila jedinou šanci.

„No," oprostila jsem se od těch myšlenek „jelikož nám ve škole nestihli zadat žádné úkoly, tak bych ti mohla pomoct s vařením večeře a po dlouhé době bychom mohli strávit čas jako rodina. Možná i pomůžu Maye s úkoly, když mě nebude zlobit," pokusila jsem se usmát.

„To zní jako plán," oplatila mi úsměv mamka.
------
„Dvanáct plus třináct. To je... Já nevím! Jak mám vědět kolik to je, nemám tolik prstů na ruce, abych to spočítala!" rozčilovala se Maya nad jejím domácím úkolem z matematiky.

„Dvacet pět," zasmála jsem se. Je to docela roztomilé, jak se rozčiluje nad tak jednoduchými věcmi.

„Tyjo, jak to víš?" podivila se.

„Drahá Mayo, co já bych dala za takové úkoly. Počkej až se budete učit o kvadratických rovnicích, nebo o logaritmech," usmála jsem se a pohladila ji po hlavě.

„Logaritmech, a to je nějaký cizí slovo?" zamyslela se.

„No spíše taková španělská vesnice," mrkla jsem na ni.

Stihly jsme spočítat ještě pár příkladů, než nás vyrušil taťka abychom se šly najíst.

Než jsem šla pomáhat Maye s úkoly, uvařila jsem s mamkou dnešní večeři – kuře s rýží.

Tyto rodinná jídla mám ráda, vždy společně trávím čas s rodinou a můžeme si v klidu povídat. Není časté abychom se u stolu sešli vždy všichni čtyři, natož abychom si v klidu popovídali.

Po večeři jsme se přesunuli do obýváku, kde jsme pokračovali v rozhovoru, který se aktuálně týkal filmů. Poslední film vznikl přibližně rok před Přírodní válkou. A to už je třicet tři let. Pro organizaci je něco jako film a herectví ztráta času a peněz, a proto už filmařský průmysl neexistuje.

S rodinou jsme si povídali ještě asi dvě hodiny. Poté odbyla devátá a Maya už musela jít spát.

Zůstala jsem s rodiči sama a tak jsem toho využila a vrátila se k nechtěnému tématu.

„Víte," začala jsem s povzdechem „dneska jsem se hodně snažila napsat ten test co nejlépe, ale nemyslím si, že to bude stačit. Vím, že vás to mrzí a chtěli byste abych se vrátila do áčka, ale.."

„Grace," přerušil mě taťka „máš pravdu, mrzí nás to a chtěli bychom pro tebe to nejlepší. Ale podstatné je, že tě máme s mamkou moc rádi a v tomhle případě nezáleží na tom v jaké jsi skupině, protože vždycky budeš naše dcera, na kterou jsme pyšni a kterou milujeme," usmál se.

Oběma jsem skočila do náruče a pevně je objala. Tato slova mi hodně zlepšila náladu.

Po dlouhém obětí jsem si s rodiči řekla dobrou noc a vydala se do pokoje. Převlékla jsem se do pyžama, zalezla si do postele a vrátila se k mým dopoledním myšlenkám.

Chvíli jsem se snažila dát si všechno znovu dohromady, ale po několika minutách jsem se zarazila.

Čas strávený s rodinou mi tolik pomohl odreagovat se. Nebudu si kazit náladu organizací. Lámat hlavu nad tou záhadou si mohu i zítra.

Pořádně jsem se zachumlala do peřiny a zhasla stolní lampičku.

Moji rodinu miluji a to mi žádná organizace nevezme.

------

Hned na začátek bych se chtěla omluvit všem, kteří doufali v pokračování příběhu (jestli někdo takový byl). Nahrnulo se na mě hodně věcí, jak ve škole, tak v osobním životě a wattpad byl poslední věc, na kterou jsem myslela. Chtěla bych se pokusit dohnat ztracený čas a opět vydávat pravidelně. Tak mi držte palce! :D