New World

Kapitola 4. Test

Procházela jsem se po louce plné rozkvetlých květin a nasávala do plic čerstvý vzduch. Takové místo mohu navštívit pouze ve snech. Celá Země je zpustošená, nachází se zde jen málo zelených míst. Trvalo roky, než se před důležitými budovami, školami a v parcích dokázal vypěstovat trávník.

V dálce jsem uviděla vysoký listnatý strom se širokým kmenem. Popošla jsem blíž a všimla jsem si postavy v černé kapuci, která se o něj opírala. Byla otočená ke mně zády. Poznala jsem, že je to ten chlapec, kterého jsem viděla před tím, než jsem opustila budovu školy.

Když jsem byla už v dostatečné vzdálenosti, abych mohla chlapci vidět do obličeje, začal se otáčet.

Jeho obličej nebyl stejný, jako jsem si ho pamatovala.

Tedy, neměl žádný obličej.

Jediné, co protínalo tmu v kapuci, byl široký úsměv. Bylo to děsivé.

Obloha potemněla. Kolem mne se najednou objevili muži v černých oblecích. Tvořili dokonalý kruh kolem mě a chlapce.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Bála jsem se.

Jeden muž vystoupil z kruhu, položil mi ruku na rameno a začal opakovat stejná slova:

„Vzbuď se."

„Vzbuď se."

„Vzbuď se."

Otevřela jsem oči. Vedle mě na posteli seděla má sestra a neustále do mě strkala. Podívala jsem se na hodiny, bylo půl sedmé.

„Mayo, děláš si ze mě srandu? Mám vstávat až za patnáct minut," zabořila jsem hlavu do polštáře. Co si ta malá potvora myslí? Však ona jednou pozná, jak je spánek důležitý.

„Mamka chtěla, abychom si všichni přivstali a udělali společnou snídani, když jsme včera nestihli večeři. Zapomněla ti to večer říct," seskočila z postele a utekla z mého pokoje. No skvělé. Tak snad se aspoň vyspím v autobuse.

Poté, co jsem se přemluvila, abych vylezla z postele, převlékla se a umyla se, jsem konečně sešla do kuchyně. Všichni už zde seděli a čekali jenom na mě.

„Promiň, že jsem ti zapomněla říct o snídani, ale Maya říkala, že tě vzbudila jemně," usmála se na mě mamka a už mi připravovala jídlo na talíř.

„Jestli jako jemné probuzení bereš to, že do mě málem udělala díru, když do mě neustále strkala..." hodila jsem po Maye vražedný pohled.

Všichni se jen zasmáli a já nakonec také. Ale přísahám, že jestli mi to udělá ještě jednou, tak jí seberu všechnu čokoládu, kterou si schovává v nočním stolku.
------
Po vydatné snídani nastal čas, abych vyrazila na zastávku autobusu. Došla jsem si do pokoje pro batoh a po rozloučení s ostatními jsem opustila dům.

Maya normálně spí déle, protože ji do školy vozí taťka. Nejen kvůli tomu, že je Mayina škola blíž než moje, ale také protože to má po cestě.

Na autobus jsem čekala přibližně pět minut. Poté, co jsem nastoupila, jsem začala mezi lidmi vyhledávat jednu tvář.

„Grace, tady jsem," zahlédla jsem ruku mého kamaráda, jak na mě mává z druhého konce autobusu.

„Ahoj, Tome," pozdravila jsem ho, jakmile jsem se k němu dostala. S Tomem se každé ráno setkáváme v autobuse a po pár zastávkách se k nám vždy připojí Violet a společně probíráme, jak špatný rozvrh máme, výsledky úkolů, nebo cokoliv, na co přijde řeč.

„Tak co, jaké to bylo včera ve skladu?" zeptal se.

„No takové normální odpoledne. Slečna Lutzová se mi zase vyzpovídala, jak jí ta práce nebaví, jak se tam celé dny nudí a že je ráda, že si zase s někým popovídá. A že v mém věku dělala tohle a támhleto, však to znáš," pousmála jsem se. Slečna Lutzová je hodná a mám ji ráda. Sice toho občas hodně namluví, ale mě to nevadí.

„No jo, už jsem jí dlouho neviděl, ale ono se určitě brzy najde něco, za co mi budou moct dát trest," pronesl.

Chvíli jsme si ještě povídali a pak k nám přistoupila Violet, kterou jsme zasvětili do našeho rozhovoru, jenž se aktuálně týkal dnešního rozvrhu.

„Vůbec se netěším na tu matiku, poslední dobou to moc nechápu, je to na mě moc složitý," povzdechla si Violet.

„Nápodobně, budeme muset doufat, že dneska nikoho nevyzkouší," odpověděla jsem. Hodiny samy o sobě nejsou až tak strašné, ale když přijde na zkoušení, modlí se člověk ke všem bohům, aby to nevyšlo na něj.

Zkoušení v éčku je o dost náročnější než v áčku. V áčku se vás ptají čistě na otázky z aktuální látky a nechávají vám čas na přemýšlení. V éčku se vás však ptají na cokoliv je zrovna v danou chvíli napadne a pokud neodpovíte do několika sekund, počítá se to jako chyba.

Učení mi jde. Řekla jsem si, že nenechám můj přechod do éčka ovlivnit můj prospěch. Snažím se pravidelně učit, ale občas se také stane, že to nezvládám a nějaké zkoušení mi zrovna nepomůže.

Když spolu jedeme autobusem všichni tři, cesta utíká opravdu rychle. Než jsme se nadáli, stanuli jsme před budovou školy. Pomalým krokem jsme se vydali do třídy, abychom tam byli včas na první hodinu – matematika.

Až když jsem si vyndávala věci na lavici, mi došlo, že jsem chtěla Violet říct o tom, co jsem včera viděla.

„Violet?" přerušila jsem její rozhovor s Tomem.

Nenápadně jsem jí naznačila, aby šla za mnou. Šli jsme ke dveřím. Ujistila jsem se, že nás nikdo neposlouchá.

„Violet, musím ti říct, co jsem včera viděla," začala jsem.

Zvonek. Jak já tu věc nesnáším.

Musely jsme se každá vrátit do své lavice, protože kdybychom nebyly po zvonění na svých místech, čekal by nás trest. Budu muset počkat na přestávku, abych to Violet řekla, pomyslela jsem si.

Necelou minutu po zvonění vstoupila do třídy paní Richardsonová.

Co ta tady dělá? Je to ředitelka, neučí žádný předmět.

„Jistě máte otázky, proč jsem dnes do vaší třídy přišla zrovna já, a ne vaše vyučující na matematiku," začala. „Dnes je totiž velmi významný den. Naše milovaná organizace START rozhodla, že dá každému z Vás šanci vrátit se do skupiny A."

Tohle je špatný.

Vlastně opravdu hodně špatný.

Nikdy, opravdu nikdy, se nestalo, že by se nějaký žák vrátil do áčka. Musí to mít něco společného s tím, co jsme s Violet viděly.

Podívala jsem se na ni. Měla stejně překvapený a vyděšený pohled jako já.

„Vše, co pro to musíte udělat, je napsat tento test," zvedla nad hlavu štos papírů. ,,Test má několik stránek. Na jeho vyplnění budete mít tři hodiny čistého času."

Třídou se začalo rozléhat šeptání. Nikdy jsme nepsali test delší než čtyřicet minut.

„Ticho prosím," řekla paní Richardsonová, aby upoutala veškerou pozornost opět na sebe „již jsme kontaktovali vaše rodiče. Dnešní výuka končí po dopsání testu. Zda jste uspěli a co se bude dít dál, se dozvíte v několika následujících dnech."

Začaly se mi klepat ruce. Bála jsem se, tohle určitě nebylo jen tak. K tomu ještě zkrácená výuka? Další věc, která se nikdy nestala.

Ředitelka rozdala testy. Na vrchním papíru ozdobným písmem stálo: VŠEOBECNÝ TEST.

„Vezměte si do ruky propisku," podívala se na hodinky „váš čas začíná běžet právě teď."

------

Ahoj, po delší době vám přináším novou kapitolu. Doufám, že se vám bude líbit a budu ráda, když zanecháte nějaký komentář.
-Q