×INNOCENT×

2. KAPITOLA

S Jinem jsme zastavili před malou kavárnou, ve které jsem trávila většinu svých dnů. Jin tam chodil jen proto, aby dostával, nebo spíše kradl, čokoládové sušenky z pultu. Z auta, které jsem zaparkovala na parkovišti vedle kavárny, jsem vystoupila a nezapomněla zamknout, hned jak Jin vyšel také. Přece nechci, aby mi někdo ukradl mého miláčka. Protože Chevrolet Camro 1969 se nevidí jen tak. A jsem celkem přesvědčená, že někdo by byl toho určitě schopný.

„Další den v tvé nudné práci. Už se těšíš?" Zeptal se Jin, když jsme došli před hlavní vchod kavárny. Hodila jsem po něm trochu naštvaný pohled, protože já tu práci mám ráda. Vůně kávy mě vždy dokáže probrat, stejně tak úsměvy zákazníků.

„Hele, nech toho jo. Já jí mám ráda. A taky díky té "nudný" práci, mám jídlo v ledničce, které ty můžeš jíst." Pronesla jsem a bez dalších zbytečných slov vešla do kavárny.

Do nosu mě okamžitě udeřila vůně pražené kávy a sušenek. Rozhlédla jsem se po okolí. Moc lidí tu zatím není, ale za chvilku se to tu začne plnit. Když jsem pohledem zabloudila k pultu, uviděla jsem paní staršího věku, které už šedivěly vlasy. Majitelka kavárny. Paní Lee Hyo-Won. Rozešla jsem se směrem právě k ní s Jinem v patách.

„Dobré ráno paní Lee." Pozdravila jsem slušně s úsměvem na tváři.

„Dobré ráno," pozdravil také můj společník. Paní Lee zvedla pohled od nějakých papírů, kterýma se probírala. Když si všimla, kdo jí zdravil, usmála se od ucha k uchu. Paní Lee má takoví vzácný úsměv, příjemně hřející, dává vám pocit, že jí můžete říct cokoliv. Takoví ten na který narazíte jen párkrát za život.

„Dobré ráno, Sang" Její koutky se zvedly ještě více. „A dobré ráno i tobě Jine. Mám pro tebe sušenky. Dáš si? Jsou ještě teplé," dořekla paní Lee a odněkud vytáhla talíř s čokoládovými sušenkami. Jin si pro sebe šťastně zatleskal a s radostí od paní Lee sušenky přijal.

„Děkuji. Jste moc hodná, paní Lee," řekl nadšeně.

„Není vůbec za co, Jine. Vím totiž moc dobře, jak tyhle sušenky miluješ. Nezapomeň se rozdělit se Sang. Víš, jak ti bylo minule, když jsi je snědl všechny." Varovně zvedla prst, na rtech ji však stále tančil úsměv.

„Nebojte se." Úsměv ji opětoval a zamířil do rohu světle broskvové místnosti, kterou zdobily obrazy od neznámých autorů. Protočila jsem nad ním očima, když jsem si všimla, že do sebe cpe čtvrtou sušenku a to ještě ani nedošel ke stolu.

V šatně jsem na sebe hodila oblečením s logem kavárny, hrníček kávy s roztomilým obličejem a stejně tak zástěru. Vrátila jsem se a zamířila hned za pult, kde už čekal první zákazník. Vlastně tady pracuji jen já a paní Lee. Kavárna není totiž velká, takže se o ni dokážeme postarat samy. Ale občas, tedy dost často, nám pomáhá Jin. Ovšem on to dělá pro jídlo, nikoliv pro peníze.

Nahodila jsem široký úsměv a řekla tu frázi, kterou bych snad zvládla odříkat i pozpátku. „Dobrý den, vítejte v Cofee Berry. Co si dáte?" Mladík přejel pohledem po celé mé maličkosti. Už jen ten sebevědomý úšklebek, který se mu na tváři objevil, mě donutil myslet si své.

„Tebe u mě v posteli, jak křičíš moje jméno." Dobře, tímto u mě klesl na naprosté dno.

Tentokrát jsem byla já ta, co si ho měřila pohledem. Krátce střižené černé vlasy a pronikavé zelené oči, které přímo bily do těch mých, mě opravdu překvapily. U lidí s korejskými rysy se jen tak nevídají oči takovéto barvy. Taky jsem si všimla tetování na krku a krabičky cigaret, která mu vyčuhovala z kapsy. Upřímně, nesnáším lidi, co kouří. Akorát si tím dobrovolně ničí a zkracují život.