×INNOCENT×

5. KAPITOLA

Ráno jsme se probudila s obrovskou bolestí hlavy, žaludek jako by se obrátil vzhůru nohama. Odhrnula jsem peřinu a pomalu se posadila. Jediné, co jsem dokázala vnímat, byla tepající bolest ve spáncích. Rozhlídla jsem se po pokoji a zjistila jsem, že mi Jin nechal na nočním stolku prášek na bolest hlavy a skleničku s vodou. Nohy jsem přehodila přes postel a zabořila chodidla do chlupatého koberce. Nezbývalo nic, než vstát a obléknout se do tepláků a volného trička, které mi sahalo téměř do poloviny stehen. Než jsem však opustila místnost, čekal mě u zrcadla další šok.Vlasy do všech světových stran, pytle pod očima, pleť bledá jako stěna. No kdybych se takhle potkala v nějaké tmavé uličce, tak beru nohy na ramena.

Docupitala jsem ke dveřím, zabrala za kliku a v tu chvíli se mi objevil úžasný výhled na Jina u plotny. Udělala jsem pár opatrných kroků blíže, zasedla za stůl a znovu si protřela oči. Jak jsem si mohla nevšimnout, že má na sobě jen tepláky. Snad deset minut mě jeho holá záda držela v transu.

„Baví tě na mě koukat už dobrých deset minut?" řekl pořád dělajíc něco na pánvi. Sakra, tak jen přece o mně věděl.

„Tak když víš, že na tebe celou dobu koukám, proč jsi nic neřekl?" odpověděla jsem mu na otázku otázkou. A ještě než stačil něco říct, tak jsem dodala: „Ale jinak mě to baví hodně." Otočil se na mě s vařečkou v ruce a usmál se.

„Nechal jsem tě, aby ses nabažila toho božského stvoření." Na to jsem mu už neodpověděla a nechala ho, aby nachystal jídlo na stůl. Měli jsme míchané vajíčka se syrovou zeleninou. Jenže já jsem neměla vůbec hlad, pořád mi bylo špatně po tom večeru v klubu. „Podle toho, jak se na to jídlo koukáš, soudím, že asi jíst nebudeš."

„Ale co vím tak jsem toho moc nevypila, tak proč mi je tak mizerně?" Ani bych se ho neptala, ale já si nic nepamatuji. Poslední co vím, tak že tam byl nějaký muž. Ale jak se jenom jmenoval? Jackson? Ne to ne. Jae? Ne to taky ne. Jimin. Jo to bude on. „Ale vím, že tam se mnou byl nějaký Jimin," řekla jsem a koukla se na Jina. Ten v tu chvíli přestal jíst, položil příbor a zatnul ruce v pěst, až mu zbělaly klouby prstů. „Co je? Uklidni se, prosím tě."

„Ty si asi nepamatuješ, že ti ten sráč něco dal, co?" Teď rudl i v obličeji. Vstala jsem od stolu a přešla k němu. Položila jsem mu ruku na rameno a on se trochu uvolnil. „Dobře, teď to nebudu řešit, ale až ho někde uvidím, tak mu rozmlátím hubu." Zvedl svou ruku a položil jí na tu mou. Následně se mile usmál. Přesto jako by mu z očí šlehaly plameny.

„Hele, ty si to tady sněz a já se půjdu na něco koukat do obýváku. Z toho jídla se mi dělá špatně." Došla jsem do vedlejší místnosti a sedla si na pohodlnou sedačku. Ještě jsem se natáhla pro ovladač a zapnula televizi.

„Hele došel džus. Nechtěla bys pro něj dojít. Čerstvý vzduch by ti prospěl." Neochotně jsem vstala z gauče a cestou jsem nezapomněla si otráveně zabručet. V pokoji jsem si na sebe vzala obyčejné černé džíny a bílé triko. Nejdřív stejně budu muset ještě do banky, protože potřebuji nějaké peníze a bankomat mají vevnitř. Vlasy jsem si stáhla do culíku, vzala si peněženku,klíčky, mobil a mohla vyrazit. U dveří mě ještě zastavil Jin.

„Hlavně se nikde nezdržuj a hned domů."

„Rozkaz, mamko." Objala jsem ho a už jsem šla k výtahu. V hale mě opět pozdravila recepční, ale její pohled tentokrát tak milý nebyl. Vyšla jsem ven a mířila si to k autu. Vím, že supermarket je blízko, ale banka zas tak ne. A na to abych šla pěšky, jsem moc unavená a líná. Banku jsem viděla, když jsme se přijížděli, takže zhruba vím, kde by mohla být. Do zapalování jsem strčila klíčky, otočila s nimi a z pod kapoty se ozval drnčiví zvuk motoru. Rozjela jsem se z parkoviště a na rádiu nechala hrát stanici, která tam byla naladěná. Dojela jsem na parkoviště u banky, které nebylo moc velké, ale auta tu nebyla skoro žádná, takže jsem neměla problém zaparkovat.

Vystoupila z auta, které jsem následně zamkla a šla směrem ke vchodu. Když jsem vešla tak po pravé straně byly kasy a na levé bankomaty, u kterých nebylo naštěstí moc lidí. Z peněženky jsem si vytáhla kartu, do bankomatu naťukala pin a vybrala částku, kterou jsem potřebovala. Už jsem chtěla odejít, ale do banky vlítly muži oblečený celý v červeném.

„Tak, vy sráči, tohle je přepadení, a pokud nechcete, abych vám střelil kulku mezi oči, tak budete dělat co vám, do prdele řeknu! Takže všichni na zem!" zakřičel a začal střílet jeden z mužů do stropu zbraní. Lidi začali křičet a lehat k zemi a já nebyla výjimka. Bála jsem se, opravdu hodně, srdce jako by se snažilo vyskočit z hrudi.

Mírně jsem nadzvedla hlavu a prohlídla si tři muže. Jenom jeden neměl masku jako ostatní. Měl hnědé vlasy, ve kterých měl červený šátek, vysokou postavu a na pohled i vypracovanou. Protože měl na sobě tílko, též červené barvy, mohla jsem zahlídnout pírka na jeho pravém a levém rameni, když se ke mně otočil zády. Dva muži, ti kteří měli masky, šli ke kasám a na lidi za nimi namířili zbraně a pytel, který měli nejspíš na peníze. Najednou se postavil starší pán.

„Už zase, Taehyungu?" Ten muž jistě měl odvahy požehnaně, když mu dokonce řekl jménem. Taehyung pěkný jméno.

Musela jsem se napomenout. Sakra, nad čím to přemýšlím, tady jde o život!

„Zavři klapačku, starouši, pokud nechceš, abych ti to našil přímo mezi oči," řekl ostře muž s šátkem ve vlasech.

„Jsem už starý a nikoho nemám, klidně mě zastřel," odpověděl a začal vytahovat mobil z kapsy.

„Vrať ten mobil zpátky do té zkurvené kapsy." Muž ho neposlechl a pokračoval ve svém pohybu.

„Fajn jak chceš, starouši." Rozhlédl se po místnosti a jeho oči se upřely na mě. Srdce se mi v tu chvíli zastavilo. Ne, prosím, jen sem nechoď.

Jeho kroky zamířily mým směrem. Zastavil se, chytil mě za culík tak silně, až jsem vykřikla bolestí. Ruce mi zkřížil za zády, chladnou hlaveň pistole přitiskl ke spánku. Měla jsem chuť křičet, brečet, ale bylo jasné, že tím bych si zajistila smrt.

„Pokud nebudeš dělat nějaký kraviny, tak se ti nic nestane pusu, dobře?" zašeptal mi do ucha a následně mi skousl lalůček. Z mích očí utekla jedna slza a zavzlykala jsem.

„Dávám ti ještě jednu šanci, dědku, pokud nechceš aby se té holce něco stalo tak ten podělaný mobil dáš zpátky do kapsy, jasný?!" hlaveň pistole mi přitlačil ještě víc k hlavě a mě utekly další slzy. S prosbou a strachem v očích jsem se koukla na starého pána. Zachytil můj pohled a mobil dal zpátky do kapsy. „Jen přece máš rozum a nejsi tak hloupý."

„Šéfe, už máme všechno, tak pusťte tu holku a padáme." přišli k Taehyungovi ti dva chlapy s pytli plných peněz. Přepadla mě úleva.

„Tu holku se beru sebou jako záruku, že tady někdo nezavolá policii, dokud neodjedeme z parkoviště." Mé srdce přidalo na tempu.

„Jdeme!" zavelil šéf a dva muži ho následoval, zbraně stále namířeny na lidi v bance. Můj pohled volal o pomoc, nikdo však neřekl ani půl slova.

Vytáhl mě ze dveří, pistoli stále na spáncích, a šli jsme k dvěma červeným autům značky Audi. Muži s pytli šli k jednomu autu a jejich šéf šel se mnou k druhému.

„Prosím, pusťte mě," řekla jsem mezi vzlyky.

„Zavři zobák, sakra." Otevřel dveře spolujezdce, kam mě surově hodil a sám přešel na druhou stranu k volantu. Nastartoval a mohla jsem jen slyšet jak zapískaly gumy. „Pokud se o něco pokusíš, tak ti to našiju mezi oči. A věř mi, že tak pěkný tvářičce to nechci udělat."

Můj strach se nedal popsat. Mé tělo bylo v transu, takže bych stejně nic nezmohla. Jediné co, jsem mohla udělat, bylo čekat.

A to je počátek mého "života" v Andongu.