×INNOCENT×

1. KAPITOLA

Myslela jsem si, že nejvíc na světě nesnáším vstávání v pondělí ráno. Omyl. Nejvíc na světě nesnáším brzké vstávání v pondělí ráno. Proč ? Ptáte se? Protože je to prostě pondělí, co dodat.

Vypnula jsem budík na svém mobilu a velmi neochotně vstala z nádherně vyhřáté postele. Bože jak já ji miluji. Bosky jsem přešla po mém šedém chlupatém koberci až k dveřím od koupelny, které jsem následně otevřela a zalitovala, jen co se má chodidla dostala do kontaktu se studenými dlaždičkami. Naskočila mi po těle husí kůže. Ještě peří a zobák a byla bych, jak Kačer Donald.

Sundala jsem ze sebe své až moc pohodlné pyžamo a zalezla do sprchového kouta. Když se první kapky vody dostaly do styku s mojí kůži, hned se mi uvolnily všechny svaly v těle. Ten pocit zbožňuji. Krásně se mi u toho vyčistí hlava a prostě relaxuji.

Z poličky vedle sprchy jsem si vzala sprchový gel s vůní vanilky a nanesla ho na celé tělo. To samé jsem udělala i s šamponem, ale s tím rozdílem, že ten jsem vmasírovala do vlasů.

Po dalších deseti minutách stání pod horkým proudem vody, jsem se rozhodla vylézt. Víte jak vždycky říkají, že raní sprcha vás probudí? Jednoznačně kecají. Jsem unavená a to snad ještě víc, než před tím. Jakmile jsem vystrčila ruku z koutu, abych se natáhla pro ručník, který visel hned vedle, ovanul mě chladný vzduch.

Obmotala jsem si ho kolem těla a vyšla z toho nejúžasnějšího místa, kde bych mohla trávit hodiny. Aby mi dlouhé černé vlasy nepřekážely, zamotala jsem si je do druhého ručníku. Hotový sultán. Vzhledem k tomu, že jsem si už zvykla, ani jsem se obrazu v zrcadle nezděsila.

Po vykonání ranní hygieny jsem zamířila ke své bílé šatní skříni a hodila na sebe jednoduché černé triko a kraťasy šedé barvy. Taky jsem samozřejmě nezapomněla na spodní prádlo a vyteplené ponožky s pandami. Sice je polovina června a venku je vedro jako blázen, ale mě to nějak nevadí. Nikdy jsem si v nich nepotila jak prase, tak proč by se to mělo stát i teď?

Došla jsem do kuchyně, kde jsem z ledničky vytáhla džus a mléko. Pak z poličky nade mnou jsem si vzala cereálie a šla si sednout k televizi, kde jsem si hledala vhodný program. Bez úspěchu.

Po dalších deseti minutách hledání jsem to vzdala a jen jsem už jedla. Najednou do bytu vtrhla vysoká postava a běžela hned do kuchyně. Možná bych byla i vyděšená, že je to zloděj, ale v tomhle případě vážně ne. Jin je možná zloděj, ale vykrádá jenom mojí ledničku. Krčil se a bylo mi jasné, co se mu honí hlavou. Dlouhý seznam všeho, co by mohl sníst tentokrát. Nakonec vylovil kousek pizzy, co mi zbyl od večeře.

„Ahoj," pozdravil mě tím svým zářivým úsměvem a hned na to se zakousl do pizzy. Při tom mu padaly jeho blonďaté vlasy do obličeje.

„Nemůžeš vyžírat ledničku taky někomu jinému?" odvětila jsem bez pozdravu, ale i tak jsem se usmála. A tím odhalila své rovné, bílé zuby.

„Ahoj Jine, taky tě ráda vidím. Jak ses měl ? A neboj, moje lednička ti je vždycky k dispozici." Začal napodobovat můj hlas, čímž si vysloužil pořádnou ránu do ramene.

„Au," řekl ublíženě, i když to vůbec určitě nebolelo. Protože když vás já bouchnu, je to jako by vás praštila tlapka koaly. Opravdu je to jako pohlazení větrem. Už jsem se chystala, že mu uštědřím další koalí bouchnutí, ale to by nesměl dát před sebe ruce v obranném gestu. „Nesmíš mě mlátit. Víš, co by ti udělali ochránci přírody, kdyby se dozvěděli, že si zranila ohrožený druh?" zatvářil se ublíženě.

„No nevím, ale chtěla bych to zjistit."Hodila jsem po něm pohled, který jasně dával najevo, že má pět sekund, na to aby vzal rychle nohy na ramena. Jeho vyděšený a zároveň pobavený výraz, mě utvrdil v tom, že pochopil. Kousek pizzy doslova odhodil na stůl a hned vystartoval ze sedačky. Neotálela jsem dlouho a okamžitě jsem ho následovala.

Už jsem ho skoro měla, ale ten hajzlík vběhl do mého pokoje a namířil si to rovnou do koupelny. Rychle za sebou zamknul, abych se za ním nemohla dostat. Zastavila jsem se těsně před dveřmi a začala na ně bouchat. „Jine, říkám ti po dobrém, otevři ty dveře, nebo už nebudeš ohrožený, ale vyhynulý druh." Říkala jsem mezitím, co jsem se smála jako blázen.

„Ani omylem Sangi. Ty mi ublížíš a kdo by ti pak vařil?" To je fakt, Jin umí opravdu dobře vařit. Naposledy mi vařil včera, když dělal kuře kimchi. Při vzpomínce na jídlo jak od boha, jsem si musela utřít sliny, které mi tekly po bradě.

„Fajn. jak chceš." řekla jsem a došla pro pizzu, kterou Jin odhodil na stůl, když utíkal. Vzala jsem jí a šla zpátky ke dveřím koupelny. Položila a následně zašla za roh zdi, která oddělovala můj pokoj s obývákem. Chvíli byl klid a když si všiml toho, že už nebouchám do dveří, odemknul. Jeho blonďaté vlasy vykoukly a jeho hnědé oči skenovaly místnost, aby zjistil, zda je vzduch čistý. Když usoudil, že doopravdy je, tak si všiml pizzy, která ležela před ním na zemi. Rychlostí blesku jí čapl, jako když vám veverka sebere oříšek z ruky, který jste jí nabízely. Ani jsem nestihla zareagovat a už jí měl celou v puse. Na celé kolo jsem se tam rozesmála a s rukama svírající mé břicho se válela po zemi.

„Čemu se směješ? Já nemůžu za to, že je tak dobrá a že mám hlad." Mluvil s plnou pusou tak, že mu kousky pizzy lítaly z úst. Prasátko malý.

„Ale Jine, problém je v tom, že ty máš hlad vždycky." snažila jsem se promluvit mezi smíchem. Na to se už rozesmál i on.

Když jsme se dosmáli a dováleli po zemi, Jin se zvedl a odešel se do kuchyně napít.

„Možná bychom už měli vyrazit do práce, nemyslíš?" Jeho oči směřovaly na hodiny pověšené na zdi, které ukazovaly tři čtvrtě na osm. Přikývla jsem na souhlas a šla se převléknout. Nasoukala jsem se do džínových kraťásků a obyčejného bílého tílka. Ještě jsem popadla kabelku, do které jsem si dala peněženku s doklady, mobil, klíče a mohla vyrazit do dalšího dne.