COLD | kms ✔

#32

"Je ti zima?" zpozorněl.

"Ne," odpověděla, přestože zima skutečně byla. Ale zvykla si. Za tu dobu jí ani nic jiného nezbylo.

"Vážně ne?" ujišťoval se. "Celá se klepeš."

Jen se probudila ze špatného snu.

"Zlý sen. Nic víc."

"O čem se ti zdálo?"

Sny ho fascinovaly. On žádné neměl.

"Bylo to jako vzpomínky. Znovu jsem si prožívala všechny ty věci, co mi udělal."

Podivila se nad tím, že se jí po těch vyřčených slovech trochu ulevilo.
Úplně poprvé.

"Kdo?"

"Můj přítel."

"Ubližoval ti?"

Přikývla.

"Proč jsi s ním tedy byla?"

"To je těžké vysvětlit. Měla jsem ho ráda."

"Jak můžeš mít ráda někoho, kdo se k tobě chová zle?"

"Já vím. Ale to bys nepochopil."

Sama netušila. Jednoduše s ním chtěla být i za cenu toho všeho. Ale pak se v ní něco zlomilo. A musela odejít.

"Nejspíš ne," uznal. Nikdy neměl šanci zažít takové pocity. Jen těžko by jim porozuměl.

"Neznám tyhle věci."

"Jsi zvláštní."

"Jsem, ale ne jediný." Pousmál se.

"Máš z toho snad radost?"

"Nikdy jsem nebyl jiný. Jsem takový,
jaký jsem a takový taky budu. Je na tom něco špatného?"

"Samozřejmě, že ne."

Pak bylo ticho. Už nemluvili. A i když mu řekla, že zima jí nebyla, přinesl další deku.

A lehl si k ní.