COLD | kms ✔

#36

"Já ale nechci," řekla. "Nechci s tebou být. Nemůžu. A nemám ráda zimu. Všude je sníh a mráz, vzduch je ledový a všechno studí. Zima tě nutí být doma, zima je schopná zabíjet, proto ani nemůže být věčně. Vždycky po ní přijde jaro, jaro, kdy všechno začíná od znova, jaro je naděje, nový život, ale zima je smrt, zima pohřbívá. A já z ní mám strach. Tehdy jsem díky ní byla tak blízko smrti, že jsem se jí mohla dotknout, poznala jsem ji. Byla jsem se vším smířená, chtěla jsem to, od všeho se odstřihnout, zapomenout, už více netrpět, ale-."

"Zima tě zachránila," přerušil ji. "Zima není zlá. Není její vina, že je taková, jaká je, 
nesuď ji takhle jen kvůli tomu, jak se ti jeví a jak se jeví většině. Protože ty jsi pro zimu důležitá.
Proč jinak by tě, jak říkáš tehdy, nenechala zmrznout? Má tě ráda. Ale taky tě chápe. Pokud je to tedy to, co opravdu chceš..."

Nebyla schopna slova. Byla na dosah toho jednoho neznámého a lákavého nekonečna.

"Protože já se budu vracet. Každý rok. Ale ty už to nikdy nebudeš moct udělat."

"Já vím."

Vše kolem ní začalo mizet. Byla pryč. Bosýma nohama stála ve sněhu. A padala, zatímco vzduch jí řezal do plic.

Ano.

Padala k zemi.

S obrovskou dírou v hrudi plné bolesti a krve.