Anna Lestrad - DOKONČENO

Dooost blbý vtip...

 Dojeli jsme mlčky do vily. Pousmála jsem se při pohledu na přívěšek od Steva.

 "Copak to máš?" ptal se Thor.

 "Dostala jsem to v toustu od Steva," odpověděla jsem a sledovala Thorův úšklebek. Nenenene. Ne!

 "Tak od Steva, jo?" pousmál se přímo ďábelsky. Víte jak jsem říkala, že Thor je jako můj brácha... kurník! Až neskutečně rád mě pošťuchuje.

 "Přátelé, věděli jste, že naše malá Ann dostala dar od muže? Pokud vím, tak je to její poprvé. Příteli, opravdu ji chceš za ženu?" obrátil se hned po příchodu na ostatní a poslední dvě věty mířil ke Stevovi. Musel to říct tak dvojsmyslně. Já a Steve jsme zrudli a já vlepila Thorovi pohlavek.

 Všichni kromě mě a Steva lehli smíchy. Nemusel to alespoň říkat tím svým slavnostním tónem... Každopádně mi srdce z naprosto neznámých důvodů bušilo pěkně rychle. Zavrčela jsem a odebrala se do svého pokoje. Všichni na mě nechápavě zírali. Byli zvyklí, že se chovám víc dospěle a všechno beru s nadhledem. Že jsem pozitivně naladěná a nic mě nerozhodí.

 Jenže co mi s mou mocí zbývá? Budu naštvaná, nebo smutná, neudržím to a přenese se to na ostatní.

 Lehla jsem si na postel a ponořila se do sebe. Pořádně jsem se uklidnila a vypustila všechny emoce a pocity ven. Ale tamto pořád drželo a zmizet to nechtělo. Ten cit totiž není obyčejný. Zatímco ostatní přicházejí a odcházejí, tento přetrvává a i po letech je stejně silný.  V srdci se mi totiž pevně zakořenila pravá láska a předmětem její pozornosti byl Steve.

 Okamžitě jsem své nitro opustila. To snad ne! Ale věděla jsem, že je to pravda. To snad ne! Co budu dělat? Nic. Musím se uklidnit a přemýšlet normálně. Jako vždycky. Vydýchala jsem se a se svým klasickým úsměvem sešla dolů. Nebudu se v ničem utápět, ať už je to cokoliv.

 Původně jsem si chtěla zacvičit, ale v tělocvičně je teď Steve, a tak jsem si uvařila kakao a sedla jsem si s ním do vaku u krbu. Venku fučel studený vítr a bylo zataženo. Byl podzim a i když před hodinou svítilo slunce, teď se chystalo na déšť. Smutně jsem se ušklíbla a shodila svůj úsměv. Kakao mě uvolnilo. Udělala jsem si ho možná až nechutně sladké, ale mně to tomhle momentu vyhovovalo.

 Je ze mě teď volavka. Jsem ohrožením pro lidi kolem mě. Nemám boj ráda. K ničemu neslouží. Všechno ničí a plodí jen další boj. Ale s Hydrou se nedomluvíte. Jejich činy nemají srdce. Neuvědomují si, co dělají. Je jim to jedno. A proto se musím nechat chytit a rozbít Hydru zevnitř. Zaútočit na její pocity a probudit v ní vinu, tím dám prostor ostatním. Nejlepší by bylo, kdyby si uvědomili svou chybu a napravili se. Přijali svůj trest a přestali všechno ničit. Ale to se jen tak nestane.

 Vzdychla jsem si. Nějak to dopadne. Položila jsem prázdný hrnek na stoleček a se zavřenýma očima si lehla do vaku.

 "Jsi v pořádku?" ozval se najednou Stevův hlas. Byla z něho cítit starost. Posadila jsem se a vyhledala ho pohledem. Kurňa! Měl na sobě černé tepláky a bílé tílko. Vlasy měl mírně zpocené a kolem ramen ručník.

 "Jo, jsem. Jenom to na mě nějak dolehlo," odpověděla jsem. Nemůžu si dovolit nebýt v pořádku. Steve ke mně pomalu přešel, sedl si vedlě mě a obejmul mě. Přitulila jsem se k němu a nechala slzy stékat. Jednou za čas se člověk prostě potřebuje vybrečet.

 "Ššššš... Ann, bude to dobré," snažil se mě utěšit a já se musela do slz usmát.

 "Ale ono to je dobré, jenom mám teď nějakou hrozně smutnou náladu," řekla jsem. Jemu se na chvíli zadrhl dech a vypadal, že o něčem přemýšlí.

 "Víš Ann, to, co říkal Thor..." Bodl mě osten u srdce. Teď určitě řekne, že mě bere jako sestru nebo kamarádku.

 "Nedělej si tlaky. Vím, že to tak nebylo myšleno," řekla jsem hořce, abych zabránila nejhoršímu. On ještě chvíli vypadal, že chce něco říct, ale potom si to rozmyslel a odešel k sobě. Cítila jsem se potom ještě hůř a téměř viděla temnou a negativní auru okolo mě.

 Moje druhá deprese od příchodu k SHIELDu. První byla pár měsíců po mém připojení k týmu. No nic. Asi po hodině se mi podařilo sebrat se a rozpustit svoji vlastní depresi. Cítím se potom vždycky jako opilá, a proto to nepoužívám často, takže jsem si ještě chvíli ve sprše povídala s Madam Hadicí a šla spát.

 Jenom jsem se nervózně zasmála s tím, že zítra budu ve škole trpět, když jsem na budíku spatřila 01:00  a usnula.

§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§

 Ahoj! Další díl! Slzy se mi spustily z očiček, když jsem spatřila na wattpadu dalších 135 očiček... nic moc to není, ale přece jenom už to není dvojciferné. Děkuju!

 V příští kapitole Ann opravdu nebude mít svůj den. Bolí mě jí to dělat, protože ji beru jako sebe samou v knižní podobě, ale je to nutné...

 Abych nezapomněla... Hvězdičky a komentáře jsou pořád v módě! ;)