Anna Lestrad - DOKONČENO

Jak?

 Všude okolo mě je tma. Tma, ticho a prázdno. Najednou se přede mnou začínají objevovat obrysy Země. Přitahuje mě to k ní. Chvíli si jen tak poletuji v horních vrstvách atmosféry, ale poté zkouším sletět níž. Čím níž, ale jsem, tím víc mě to táhne dolů. Najednou mě štípá v krku, jak do mých plic začíná proudit vzduch. Poté mě gravitace přemůže a já padám dolů.

 S výkřikem a zpocená jsem se probudila. Ten sen mě vyděsil, ani nevím proč. Byl až děsivě opravdový. Koukla jsem se, kolik je hodin. Pět ráno. No nic, uvidím, jestli už je někdo vzhůru. Převlékla jsem se do obyčejného tílka a riflí, přece jen už není pohotovost, a vydala se do Tonym vydobyté společenské místnosti. Ve zkratce se prostě jedné o místnost s gaučem, křesly a barem. Nikdo tu nebyl.

 Vzala jsem si mlýnek na kávu a namlela na dvě kávy. Prostě někdo přijde. Dala jsem kávu i vodu do konvičky, postavila ji na pidi elektronický vařič a čekala až káva přebublá. Mezi tím jsem nahřála dva šálky. Když byla káva hotová, nalila jsem ji do šálků, ty postavila na podšálky, na stůl dala cukřenku, odnesla to tam, sedla si na pohovku a spokojeně nasávala vůni čerstvého espressa. Zvláštní, jak je člověk po ránu akční.

 Pomalu jsem se napila kávy a užívala si její chuť, když jsem ucítila, že se někdo blíží. Už je šest ráno. Dveře se otevřely a dovnitř vešel Steve.

 "Chceš kávu?" zeptala jsem se. Kývl a promnul si oči. Tady nám někdo ještě spí!

 "Co děláš tak brzo ráno tady?" ptal se.

 "Nemohla jsem spát," pokrčila jsem rameny. Steve se vyvrátil vedle mě a objal mě kolem ramen. Vzal si kávu a napil se.

 "Je výborná. "

 "Díky," odvětila jsem a opřela se o jeho hruď. Ani nevím jak, ale znovu jsem usnula. Jako poslední si pamatuju Stevovu ruku v mých vlasech.

 .                .                .

 "Koukněte se, jak nám tu spí... tiše a spokojeně," ozval se Tonyho ironický hlas. Ticho... nechejte mě spát. Vzápětí jsem uslyšela chichot a cvaknutí fotoaparátu. To snad ne?! S trhnutím jsem se posadila, čímž jsem ze sebe shodila Steva, který sebou křápl na zem.

 "Promiň Steve!" vykřikla jsem a ignorovala výbuchy smíchu všech okolo. Steve se totiž při pádu praštil dost kvalitně kolenem do stolečku. Ups.

 "To je dobrý," vyskuhral a posadil se zpět na gauč. Přeletěla jsem pohledem všechny okolo. Culili se jako dementi...

 "Co je tady tak směšné?" ptala jsem se naoko naštvaně. Ozval se výbuch smíchu, když mi Wanda pomalu předala foťák se snímkem. Můj obličej zrudl. Na fotce jsem byla, překvapivě, já a Steve. Spící. A nejen to. Ve spánku jsme se nejspíš nějak posunuli a Steve měl ruku v mém výstřihu. Celá rudá jsem pomalu provedla nádech a výdech a uklidnila se. Přece jen tím budou trápit hlavně Steva, já se totiž nenechám. Po čase je to přestane bavit.

 Všimla jsem si Lokiho opírajícího se o zeď v rohu. Měl na sobě uniformu SHIELDu. Bylo zvláštní ho v ní vidět. Jenom jsem očima přejela jeho... ehm... účes a rozhodla se, že mýt si vlasy ho naučím až zpátky v New Yorku. Pomalu jsem k němu přišla.

 "Jak to děláš?" ptal se.

 "Co?" nechápala jsem.

 "Nejsi naštvaná, i když tě zesměšňují," zašeptal. Pousmála jsem se.

 "Jsou to přátelé, je jasné, že mě budou škádlit. Nemyslí to zle a ví, že já svůj vztek ovládat umím."

 "Jak ovládáš vztek?" ptal se s pohledem zabodnutým do země. Povzdechla jsem si.

 "Musíš umět odpouštět. Je to těžké, ale odpustit i tomu největšímu nepříteli. Odpustit každému, ať udělá cokoliv. Je to těžké, ba téměř nemožné." Loki na mě vykulil oči.

 "Ale když to je nemožné, tak jak to mám udělat?"

 "Musíš dát pozor na to slovíčko téměř. Pokud nejsou tvé šance nula procent, vždy tu nějaké možnost je.

 Nikdy se nevzdávej pomoci druhým a dobrých činů. Vše odpouštěj. A teď hlavní rada. Nikdy nepropadni pýše. Jak se říká, pýcha předchází pád," řekla jsem pevným hlasem a nechala ho, ať si to zpracuje.

 .                .                .

 Zbytek dne jsem se jen tak courala po helicarrieru a přemýšlela. Po nějaké době se mé myšlenky přesunuly k tomu hlasu a k věcem co řekl. Kdo je Loki?

 'To bys ráda věděla, že?' ptal se.

 "A víš, že jo? Celkem mě to i zajímá," odvětila jsem v klidu. Chvíli se nic nedělo.

 "Kdo vlastně jsi?" ptala jsem se. Přemýšlela jsem o původu hlasu hodně dlouho a zjistila, že to není součást mě. Možná je se mnou, ale v mém nitru, ani nikde jinde jsem ho nenašla. Není to projev mého případného šílenství, ani pokřivené mysli. Tak co tedy?

 'Jsem někdo, kdo tě zná už od narození. Usnul jsem, ale nedávno mě jisté drogy probudily. Vím o tvé minulosti. Vím, kdo opravdu jsi.'

.................................................................................................................................................................................................

 Ahoj! Mám tu nový díl, takže doufám, že jste si ho užili. Opravdu vám mockrát děkuji za všechny očička, hvězdičky i komentáře. Jste úžasní!

 Můžete si taky do komentů tipnout, kdo je Ann. Celkem by mě zajímal váš názor. :)

 Ja matta!