Anna Lestrad - DOKONČENO

Bůh lží

 Tady Shiro, oblast je čistá," nahlásila jsem do vysílačky. Fury nám každému nějak rozdělil oblasti k hlídkování. Měli jsme na sobě sice ty super "nenápadné" oblečky, ale skrývat se umíme, takže no problemo. Hora dalších agentů přitom hlídkovala v civilu mezi lidmi. Opřela jsem se o východ na střeše jednoho z mrakodrapů a povzdechla si. Chytit Lokiho bude těžké. Bůh lží a přetvářky prostý většiny citů. Zní to jako můj naprostý opak.

 'Ale opravdu?' ozval se hlas.

 "Kdo tu je?" ptala jsem se.

 'Opravdu je tvůj opak? Přijde mi, že si věci zkresluješ... proč ho chceš vlastně chytit? Co ti udělal? Vždyť je to...' Najednou se hlas ztratil v jakémsi šumu.

 "Cože? Co je?" znervózněla jsem. Co to bylo za hlas? Najednou mi to došlo. Ale ne! Ten jsem přece zahnala, ne? Můj proud myšlenek byl ale vzápětí přerušen pípotem vysílačky.

 "Tady Poklička, Loki je v čínské čtvrti, rychle sem!" Pípot ukončil Stevův krátký proslov. Jdeme na to! Tak jo. Chytit ho je teď přednější, než mé pochybnosti. Počkat! Nejsou to mé pochybnosti, to té druhé.

 Zavrtěla jsem hlavou a rozběhla se. Přeskočila jsem z jednoho z mrakodrapů na druhý a seskočila z něj dolů. Několikrát jsem se odrazila, nebo zabrzdila o okolní mrakodrapy a dopadla do ulice, kde čekalo mé BRZ. Vystrčila jsem si na střechu majáček, zapla sirénu a smykem se rozjela mezi auta. Není času nazbyt.

 Auta uhýbala a já svištěla městem. S blížící se čínskou čtvrtí jsem, kvůli množství lidí hrnoucích se pryč, musela vystoupit z auta a pokračovat pěšky. Ještěže nám Steve poslal souřadnice, jinak bych to asi nenašla. Už jen kousek! Poté se konečně objevila policie a začala lidi korigovat. Nepanovaly tu upřímně moc hezké emoce.

 Vyslala jsem přes celou čtvrť vlnu klidu a vyběhla, teď už skoro prázdnou, ulicí k Lokimu. Konečně jsem uviděla Steva a Thora. Stáli uprostřed vyklizené uličky a naproti nim se vznášel Loki. Nikdo proti němu nevyrážel, a když jsem k nim doběhla, uviděla jsem proč. U napřažené Lokiho hole se vznášelo asi tříleté dítě a svíralo si krk. Po krátkém průzkumu emocí jsem si povzdechla.

 "Vy paka! Je to iluze, to dítě není opravdové!" křikla jsem na ty dva, odrazila se a mečem přeťala dítě napůl. Rozplynulo se, jako by tam nikdy nebylo. Než jsem se nadála, proletěl kolem mě Stevův štít, ale Loki ho odrazil. To už se na něj snášel Thorův blesk, ale Loki se přemístil za mě. S otočením jsem tasila meč a sekla po něm. Zachytil mě žezlem. Otevřela jsem pusu a začala ječet. Loki ztuhl a Steve mu žezlo vytrhl z ruky.

 Víc nebylo třeba. Zaútočila jsem na něj smrští emocí. Ani jsem nemusela přidávat cizí, stačilo posílit jeho. Zcela zmatený a emocemi přemožený Loki se zhroutil na zem a chytil se za hlavu. Je mi ho líto. Je to jeden z těch, kteří špuntují emoce, propouštějí jen nespravedlivý hněv a ublíženost a obelhávají tak sami sebe, aby měli důvod k boji. A já jsem právě ten špunt vytáhla a všechny upřímné emoce v něm vypustila ven. Ale stejně je to smutné. Bůh lží a nejvíc obelhal právě sám sebe.

 Pomalu začalo pršet.

 "Měli bysme ho dát někam do klidu a ticha," prohlásila jsem při pohledu na řvoucího a brečícího Lokiho.

 "Upřímně, tvoje schopnosti jsou někdy opravdu děsivé. Nechtěl bych tě naštvat," prohlásil Thor a přehodil si Lokiho přes rameno. Ten najednou neměl sílu odporovat a jen tak z Thora visel s pohledem upřeným do nikam. Ještě to není hotové. Steve na mě nervózně mrkl. Kývla jsem.

 "Rychle, jdeme! Jakékoliv tiché místo, kde nás nikdo nebude rušit!" křikla jsem na Thora a rozeběhla jsem se za Stevem. Tady se totiž začali rojit jak civilisté, tak policisté a agenti SHIELDu se to snažili zvládat. Loki sebou škubl.

 "Rychle nám UHNĚTE!" zařvala jsem na ten dav před námi a donutila je zmizet mi z cesty. Běželi jsme k relativně blízkým uzavřeným podzemním garážím u okraje čínské čtvrti. Zběsile jsme vrazili dovnitř a doběhli tak hluboko, až zvuky z venčí zcela utichly. Thor položil Lokiho na zem. Na něm i Stevovi bylo vidět, že jsou nervózní z toho, že mi nemůžou pomoct.

 Rychle jsem si klekla k bledému Lokimu a přiložila mu ruce na srdce. Zavřela jsem oči. Ocitla jsem se uprostřed Lokiho pocitů. On tam byl taky. Dospělý vyšňořený Bůh lží a brečel, jako malé dítě.

 "Copak?" zeptala jsem se ho a položila mu ruku na rameno.

 "Všichni mě nenávidí. Celý život mi lhali. Chtěl jsem toho tak moc? Chtěl jsem jen, aby mě někdo uznal!" křičel a brečel dohromady. Klekla jsem si naproti němu a zvedla mu obličej.

 "Tvoji rodinu nikdy ani nenapadlo tě nenávidět. Milují tě. I když to tak nevypadá. Milují tě stejně, jako milují Thora. A proto je bolela tvá zrada. A navíc, i kdyby tě rodiče milovat přestali, Thor v tebe stále věří. Nedává své pocity moc najevo, ale mně v tomhle ohledu můžeš věřit," řekla jsem mu. Věřil mi. Bůh lží pozná pravdu a upřímná slova. Vzápětí se mu roztřepal ret a rozbrečel se ještě víc.

 "Jsem tak příšerný syn a bratr," zašeptal po chvíli a sklonil hlavu.

 "Ale i přesto svou rodinu stále miluješ. Sice tvé činy nejdou vrátit zpět, ale lituješ jich a to je první krok," chytila jsem ho za ramena. "Mám pro tebe návrh," řekla jsem pevným hlasem. Loki ke mě zvedl oči.

 "Jaký?" zeptal se.

 "Přidej se ke mně." Udiveně na mě pohlédl. "Snaž se odčinit své činy, zachraňuj životy, pomoz mi, a potom tě uznám. Pomůžu ti a ochráním tě. Vidím do největších hlubin tvého srdce. Bude to ale těžké a bude to bolet. Dám ti čas na rozmyšlenou." Natáhla jsem k němu ruku. Pohlédl na mě a přec na pochybách se jí chytil a vytáhl se na nohy. Ihned jsme se zase přesunuli do garáží.

 Postavila jsem se a oprášila si kovové chrániče stylu kroužkované košile na kolenou. Loki se zkusil postavit, ale Steve mu dal ke krku štít. Loki smutně sklonil hlavu. Během té chvíle se úplně změnil.

 "Nechej ho Steve," prohlásila jsem a Steve mě překvapeně poslechl. Podala jsem Lokimu ruku a zvedla ho na nohy.

 ..................................................................................................................................................................................

 Ahój! Celkem by mě zajímalo, co si myslíte o Lokiho změně... :3

 Každopádně opoždění kapitoly vyjímečně nebylo mojí leností, ale tím, že jsem byla nemocná a neměla jsem vůbec čas psát.

 Moc děkuji za očička a hvězdičky. Jsou to (minimálně pro mě) krásná čísla, takže děkuju!!!

 Ja matta!