Hudba je můj život - Music is my life (ftm transgender story CZ) - POZASTAVENO

1. Prolog

Hudba ze sluchátek zněla jakoby celým pokojem. Odrážela se od stěn a zpět do uší, tóny ospalé ranní kytary se nesly i z okna ven na ulici. Budila sousedy, kteří rozespale zvedali hlavy z polštářů a s úsměvem na tváři vstávali pravou nohou z postele.

Aspoň tak jsem si to představoval. Ve skutečnosti byla hudba jen v mých sluchátkách. Slyšel jsem ji jen já a přesně tak to bylo každé ráno. Dnes jsem ale ležel na posteli už v džínách. Můj pokoj byl skoro prázdný. Ležel jsem na posteli z palety a matrace. V rohu stála hromada krabic s mými věcmi a ve druhém tyčový věšák ověšený košilemi. (Ty jsem si vybalil už včera večer, když jsme sem přijeli. Nechtěl jsem, aby se zmuchlaly.) Jinak tu byl jen jednoduchý stůl a židle. Na stěnách prázdno, dokonce v okně nebyly žaluzie. Prozatím to nevadilo, ráno ještě bývalo šero. Trochu jsem se děsil, co jestli mi matka žaluzie nepovolí. Ví přece, na co si šetřím peníze...

Poslouchal jsem jedním uchem Muže, který prodal svět zpívaného Kurtem Cobainem a druhým zvuky z přízemí, které napovídaly, že matka právě vstává; hučení rychlovarné konvice, cinkání pásku kalhot a klení, jak jí každý den nešla otevřít sklenice s medem. Dnes bylo všechno o něco veselejší. Možná proto, že cesta do nové školy z nového domu v novém městě trvá kratší dobu, než doteď, takže jsme si mohli s ranní rutinou dát trochu načas. Já byl stejně vzhůru už od šesti.

Když bylo pět minut před půl sedmou, vstal jsem z postele. Na židli visel olivově zelený poloviční stahovák. Vypadal na mně jako podprsenka, stejně jsem ale nemohl nosit nátělník, bylo v něm moc horko. Oblékl jsem si ho a na něj maskáčovou košili. Vyšel jsem z pokoje a v hlavě mi pořád hrála Nirvana, když jsem zamířil do koupelny.

Byl nezvyk, že všechno bylo čisté. Kachličky na zdi i kolem umyvadla se leskly, prachem nedotčeny. V odrazu zrcadla jsem pohlédl na své tělo. Byl jsem přijatelně optimální svou vahou a mírné břicho už snažil zničit pravidelnými sklapovačkami. Od pasu dolů jsem mohl najít více nedokonalostí. Se stahovákem jsem byl od pasu nahoru spokojený. Zapnul jsem poslední knoflík košile, upravil si límec a vlasy a vyrazil dolů na snídani.

Sdusal jsem po točitých schodech do přízemí a ještě se prohlédl v zrcadle v předsíni, než jsem nakoukl do kuchyně. Matka stála u linky a mazala na chleby máslo. Na druhé straně od dřezu stály tři šálky. Jeden s čajem a dva s kávou. Přišel jsem opatrně zezadu, abych mámu nepolekal. "Dobrý ráno," zamumlal jsem co nejhlubším hlasem. Stejně sebou trhla. Je šíleně lekavá.

"Ahoj, zlato," řekla v odpověď a trhla bradou k hrníčkům. "Dáš si kafe?"

"Že váháš," čapl jsem svou ranní dávku kofeinu a opřel se o linku. "Do školy asi vyrazím dřív, ať se stihnu zapsat," řekl jsem a máma přikývla. Kávu jsem vypil třemi dlouhými a mocnými loky. "Nevím, jestli bys to měl pít," ozvala se matka po chvíli, kterou jsem se otřepal z náhlého přívalu cukru do mé krve a natočil si z kohoutku sklenici vody. "Brácha kafe přece pije taky," opáčil jsem, i když jsem znal argument na tenhle argument. Máma zafuněla. "Ale tvůj bratr je dospělý."

Že je Tomášovi jen o čtyři roky víc než mně, nás nejvíc oddělilo v období, kdy on byl v pubertě a já ještě ne. A taky teď, kdy on už byl dospělý. Bylo mu devatenáct. Mně patnáct. A coby "dospělák" si mohl dělat skoro úplně všechno. Ne tak já. Bojoval jsem s neustálým nutkáním se za sebe prát, nenechat si sypat popel na hlavu a dělat to, co uznám za vhodné. Snažil jsem se přimět mou poloviční rodinu, aby přijala fakt, že jako dívka bych ve světě a životě stejně neobstál o nic víc, než jako chlapec. Matka se s tím vším ale prala daleko déle a složitěji, než bratr. Nemusel to řešit. Měl vlastní problémy, což byla většinou škola nebo holky. A proto jsem byl šťastný, že mimo domov můžu žít skoro úplně normální život.