Hudba je můj život - Music is my life (ftm transgender story CZ) - POZASTAVENO

2 část

"Takže ty jsi Ari, že?" zajímala se rudovláska. Měl jsem tušení, že časem jí budu muset říct, že se takhle nebudu jmenovat navždy. Přesto jsem to nehodlal udělat hned. Ještě by se mohla vyděsit. "Jo," odpověděl jsem místo toho a upravil si vlasy, které mi padaly do obličeje. "Ty se jmenuješ jak?"

"Já jsem Karolína."

Mířili jsme po chodbě směrem ke dveřím ven. Klopil jsem oči ke svým botám a Karolína na mě koukala. "Co tě mohlo tak rozhodit?" zajímala se. Spíš ale jen přemýšlela nahlas. Rychle a instinktivně jsem zavrtěl hlavou. "Ale to nic." Ta reakce musela být moc náhlá na to, abych nelhal. Karolína si mě změřila, ale pak pokrčila rameny. Usoudil jsem, že každý má něco nepříjemného, o čem nechce mluvit a ona že to chápe.

Pak už jsme se jen procházeli a koukali po svých nových spolužácích. Někteří vypadali jako opravdoví umělci. Můj zrak ulpěl na chlapci v batikovaném tričku. Kudrnaté tmavé vlasy mu spadaly do čela. Sledoval skupinu tančící před školou, opíraje se o zeď budovy. Byl taky jeden z nováčků. Než jsem se stačil otočit, začalo zvonit na hodinu. Karolína mě zatahala za rukáv. "Máme první hodinu!" A už mě táhla za sebou ze schodů. Musel jsem přidat do kroku, aby se mi po schodech nesmýkly nohy. "Notak!" zvolala. "Dělej! První hodinu máme prý ve zpěvu!"

Ukázalo se, že když se všichni mačkali na lavičkách na chodbě, vypadali jako mnohem větší skupina. "Snad třicet" se vyhouplo na skoro patnáct. Napadlo mě, že tohle bude v klidu. Než jsme vešli do třídy zpěvu.

Byla děsně mrňavá. Museli jsme se nacpat na jeden bok tak, aby byly uvolněné dveře, až přijde učitel nebo učitelka. Místnost se zdála podlouhlá, na druhém jejím konci stály klávesy. Na zemi bylo něco, co by se dalo nazvat jako "sedací molo", umělohmotná kruhová vyvýšenina, na kterou si ihned sedlo asi deset lidí. Zbytek nekoordinovaně přecházel po místnosti. Karolína zamířila k modrovlásce. Mohl jsem je pozorovat jen z dálky. Přesto jsem se snažil všimnout si každého detailu. Někdy se snažím být jako Sherlock Holmes, neumím ale z drobností vyčíst tolik faktů. Nespojuji si věci dohromady, proto jako on nikdy nebudu.

Měla ruce špinavé od tuhy. Psala nebo kreslila. A brýle měla dvakrát čistější, než jsem je kdy měl já. Její výraz byl zaujatý rozhovorem s Karolínou. Červenočerná kostkovaná košile jí moc slušela, ne že bych mohl nějak soudit, co komu sluší. V tom jsem byl vždycky levej. Pod košilí měla černé tričko s logem My Chemical Romance. Můj bratr je poslouchal, znal jsem některé písničky, i když ne podle názvů.

Takže jsem toho moc nezjistil. Zapomněl jsem, co vlastně dělám. Sledoval jsem, jak pohybovala rukama, když mluvila. Gestikulovat mi nikdy nešlo, nechápal jsem, že to ostatní dělají automaticky.

Dveře se otevřely a žena, která vešla, do mě málem vrazila. Odskočil jsem a udělal jí místo. Prošla kolem mě směrem ke klávesám. Pohodila hlavou s rezavými vlasy a já si všiml, že má na krku vytetovaný houslový klíč. Byla v květovaných šatech, trochu retro, ale byla mladá. Usmívala se od ucha k uchu. Měla tenké rty a velké oči pod hustými řasami. "Ahoj!" zahlaholila, nemusela mluvit nijak nahlas, protože ostatní byli jejím příchodem skoro omámení. "Já jsem Agáta a budu vás učit zpěv!"

Bylo to jednodušší, než jsem myslel. Agáta. Představila se křestním jménem. Uslyšel jsem, jak se někdo šeptem ptá, jestli jí budou tykat nebo vykat. Agáta se začala smát. "Klidně mi tykejte. Budu chtít znát vaše jména. Všech. Musíme se seznámit, abych vás mohla vyučovat."

"Nejsou tady židle," zamumlala Karolína. Došlo mi, proč mi třída přijde tak malá. Žádné židle, žádná místa. Ani to skoro nevypadalo jako třída. Celé to bylo jako nahrávací místnost.