Hudba je můj život - Music is my life (ftm transgender story CZ) - POZASTAVENO

8. část

Tak fajn, ještě než to celé sem hodím, mám několik poznámek ke kapitole a několik k celému příběhu. 

1) V první části jsem psal něco o tom, že Kurtova matka si nechala své dívčí přijmení, když on nich Lukáš odešel. Přesto se Lukáš jmenuje Kincl. Poněvadž mi to došlo až později, jestli to nikomu nebude proti srsti, předělávat to nebudu. 

2) Sedmá část je změněna, jedná se asi o dvě, tři věty ohledně toho, co má Kurt na sobě. 

3) Osmá část je dost zamotaná, sám jsem zvědav, kdo z vás to pochápe a kdo ne. Bylo dost těžké to psát, takže tak.

4) Myslím, že kdo viděl film About Ray (volně přeloženo jako O Rayovi nebo Skoro Ray, v Česku známější jako Tři Generace) si určitě všimne jisté podobnosti. Ať už v postavách, jejich chování nebo ve vzhledu domu atd. Jen mě prosím neukamenujte. Sám sem dávám vědět, že zdrojem je film About Ray a nijak nezakrývám, že jsem některé věci čistě ukradl. Ale je to půl napůl, postavy v domě jsou spíš z mého života, (pozor, ne tak jejich chování!) Plakát na film máte nahoře v médiích. Kdo ho neviděl, stojí za shlédnutí! (nebo zhlédnutí, doteď se hádám s češtinářkou, co je správně...)

5) A nakonec doufám všem jasná věc: Jde o halffic! Abyste si nemysleli, že jsme na tom s mojí matkou (nebo všeobecně s rodinou) nějak špatně! Jen mě prostě baví vymýšlet si drama, ikdyž je to teda hrozně těžký psát, vždycky jsem z toho mimo...

Takže tak. Doufám, že se vám nová kapitola bude líbit. Dejte mi vědět, jestli je nebo není na vás moc zmatená! ^^ xP

Přešel jsem silnici, minul jistě velmi drahé auto, přešel kolem dřevěné zdi a stanul přede dveřmi. Byly také prosklené a vůbec, celé to trochu vypadalo jako sauna. Zhluboka jsem se nadechl a zmáčkl zvonek. Srdce mi tlouklo třikrát rychleji. Naposledy jsem si upravil vlasy, než se přede dveřmi objevilo malé dítě. Byla to dívenka, zhruba šestiletá. Měla světlé kudrnaté vlásky a velké modré oči. Žádné geny Kinclů. Nemohla být přece mého otce...

"Dobrý den," vyprskla. Kývl jsem na ni. "Ahoj... Je doma někdo další?" Než jsem dořekl větu, zezadu vcelku klidným krokem přišla vysoká, velice kostnatá žena s blond melírovanými vlasy, hranatým obličejem a v něčem, co nejspíš byly šaty, ale vypadaly jako noční košile. Zdvihla dívku do náruče. Přemýšlel jsem, jak ji může unést.

"Prosím?" Zeptala se tónem, s jakým zvedáte mobil. Hryzl jsem se do rtu. "J-já hledám Lukáše Kincla." Srdce mi bušilo a jakoby padalo někam dolů, dolů... Žena vypadala lehce zaraženě. "Můžu se zeptat, o koho jde?" Myslela tím nejspíš, kdo jsem, ale otázka "kdo seš?" zněla i mně dost drze. Prohrábl jsem si dost krátké vlasy zezadu (matka tomu gestu říká "poškrábat se na zátylku" ale mně to vždycky znělo divně) a vydechl. "No, j-já..."

"Luki, shání se po tobě nějaký dítě a nemůže se vymáčknout!" křikla žena do chodby. Když se ozvaly kroky, ztratila se někam za roh. Přede dveřmi stanul muž. Měl upravené tmavé vlasy a na sobě tmavé kalhoty a modrou košili. Pronikavě hnědýma očima si mě prohlížel. "Ano?" řekl po chvíli. Byl jsem si skoro jist, že neví, kdo jsem. Jak se představit? Jak se představit?

"Maryka..." odkašlal jsem si a cítil krev ve tvářích. "V-vlastně Kurt."

A zase bylo ticho. Muže to nejspíš natolik vykolejilo, že nevydal ani hlásku. "Kurt Kincl."

"Maryka..." zopakoval. "Kurt," opravil jsem ho. Nepatrně kývl. Pak couvl a otevřel dveře o něco víc. "P-pojď dál," řekl pořád překvapeným tónem. Tušil jsem, že se ho nezbaví. Zavedl mě dřevem obloženými chodbami do místnosti, kde bylo všude plno rozházených papírů, velká tmavě modrá pohovka, zavřené piáno, konferenční stůl ze skla a pracovní stůl se židlí. Všechno vypadalo dost honosně. Setřásl jsem z ramenou batoh a chytil ho do ruky.