Hudba je můj život - Music is my life (ftm transgender story CZ) - POZASTAVENO

4 část

"Ahoj, Ari," pozdravila mě Karolína, když jsem druhý den šel do školy. Trochu jsem sebou škubl, jak jsem se lekl. Myslím, že jsem slyšel, jak se zasmála. "Ty nejsi moc společenskej, co?"

"Ach," prohodil jsem a zapínal si baseballovou mikinu s nápisem PARENTAL ADVISORY - EXPLICIT CONTENT, "jak jsi na to jen přišla?"

Zasmála se a postrčila mě dopředu. "Tak honem, za chvilku zvoní."

Musel jsem ještě před vyučováním jít do ředitelny. Zaklepal jsem a čekal, až se z místnosti ozve nějaké "dále". Místo toho jsem ale uslyšel kroky a dveře se otevřely. Když mě ředitel uviděl, zaraženě svraštil obočí. "Ari Kinclů, správně?" řekl, jakoby si nepamatoval moje jméno, byl jsem si ale jistý, že na něj nezapomněl. "Co potřebuješ?"

"Chtěl jsem s vámi mluvit ohledně toho, co jste včera napsal do mé karty," řekl jsem já, cítil jsem, jak se mi do tváří hrne krev, ale plánoval jsem to vyřešit dnes, aby matka viděla, že mám dost kuráže obhájit sám sebe, jak včera řekla. Nehodlal jsem se vzdát.

"Myslel jsem, že to už jsme probrali, Ari," zamumlal tiše. Zavrtěl jsem hlavou. "Chtěl bych, abyste to přepsal."

Otevřel mi dveře a nechal mě vejít dovnitř. Neposadil jsem se, založil jsem si ruce na hrudi a čekal, až si sedne on. Rád bych věděl, kde se jenom ve mně ten den najednou tolik kuráže vzalo.

"Tak co?" zeptal se a sepjal ruce, jakoby se modlil k bohu, abych ho už nechal na pokoji. Opřel jsem se o zeď naproti němu a vydechl. "Jen vás chci poprosit, abyste mi do pohlaví napsal muž." Mluvil jsem co nejklidněji a nejvyrovnaněji. Snažil jsem se působit sebejistě Ředitel se podmračil. Čekal jsem, co přijde.

"Víš, Ari," řekl, "že nemůžu napsat do školních spisů, co se ti zamane." Pokrčil rameny. "Já bych taky chtěl bejt ženská, maj to jednodušší, umí dělat víc věcí najednou a všichni chlapi jim žerou z ruky." Zavrtěl hlavou a frustrovaně vydechl. "Ale vím, že to nejde, jsme tak, jak nás Bůh stvořil a takhle přesně on to chtěl. On chtěl, abys byla žena. A s Bohem a jeho vůlí není radno si zahrávat."

Po tomto proslovu jsem frustrovaně vydechl já. Pousmál jsem se. "Pane, to je sice hezké, že si tohle myslíte." Pak mě něco napadlo. "Já si nemyslím, že Bůh udělal chybu, když duši chlapce vložil do těla dívky...." Musel jsem si ty myšlenky v hlavě zformulovat do vět. "Já si myslím, že Bůh mi dal zkoušku toho, jak moc silnou vůli mám. Tak silnou, že dokážu vyřešit tuhle patálii. Možná potom budu mít větší sebevědomí."

Na to neměl ředitel odpověď. Po chvilce ticha jsem pokračoval. "Pane řediteli, vím, že máte rodinné problémy a jste naštvaný..." Při těch slovech zvedl oči a civěl na mě. Oněměl snad ještě víc než předtím. "J-j-jak to..." začal. Umlčel jsem ho zavrtěním hlavy. "To máte fuk. Vím, že jste roztěkaný a naštvaný, ale já už mám termín na první dávku testosteronu. Potřebuju dokázat mamce, že mám kuráž se obhájit. Abych měl kuráž začít brát hormony, začít sám ze sebe dělat muže."

"Na to kuráž jistě potřebuješ," zamumlal po další minutě ticha. Sklopil oči, civěl na své ruce. "Je to v rozporu s tvým rodným listem, víš to, že ano?"

Přikývl jsem a nespouštěl oči z jeho obličeje. "Pane řediteli, už je to rozhodnuté. Jsem chlapec. Uvnitř ano."

Zase ticho. Zněl do něj jen zvuk, jak ředitel vyštrachal ze zásuvky mou složku. Pak na ní něco přepsal. Usmál jsem se, když ji otočil směrem ke mně. V kolonce pohlaví bylo zaškrtnuto chlapec. Musel jsem se hryznout do rtu, když jsem to viděl. sklopil jsem zrak a přikývl. "Děkuji vám, pane řediteli."