Hudba je můj život - Music is my life (ftm transgender story CZ) - POZASTAVENO

3 část

Učitel tance byl přísný.

Připomínal mi učitelku, kterou jsme měli v páté třídě na vlastivědu. Nechala mou spolužačku rupnout jenom proto, že při zkoušení neukazovala řeky od pramene k ústí. Jako na střední škole. V páté třídě.

"Jmenuji se Tomáš Peterka," řekl, když jsme se všichni postavili do řady ke zdi, "a budu vás vyučovat tanci."

Max se zasmál a já se taky neubránil uchechtnutí. Učitel přistoupil blíž a probodl nás pohledem. Trhl jsem sebou, Max se jen usmál a trochu do mě drbnul.

"V mých hodinách budete všichni ukáznění, budete dávat pozor a budete překonávat své síly, pokud to bude potřeba, aby byl váš výkon optimální!" pokračoval učitel. Tahle slova mě trochu vyděsila. Zatímco Tomáš Peterka mluvil, důkladně jsem si ho prohlížel.

Byl ramenatý a vysoký. Měl bledý vrásčitý obličej a jeho oči byly zasazeny hluboko do důlků. O jeho lícní kosti by se mohl pořezat kdokoliv, kdo by si troufl udeřit ho do tváře. Vrásky kolem úst nebyly od smíchu, ale od prapodivného šklebu, který nám teď právě předváděl. Vypadal trochu jako smrt.

"...zejména pak neomluvené hodiny," zachytil jsem z Peterkova proslovu. Trochu mě zamrazilo. Tohle se mi stávalo na základce. Proto mi v sešitě chyběla polovina výpisů. Když jsem se zabral do myšlenek, jako bych neslyšel.

"Takže nejspíš začneme docházkou, že?" zabručel Peterka netrpělivě. Zatímco přeříkával jména, opět mě polil studený pot. Hlavou mi běhaly všechny možné scénáře chvíle, která měla nastat. "Dostavil se!" zahulákal Max vedle mě. Takže "dostavil se"? Cítil jsem, jak rudnu.

"Ari Kinclů?" tázal se po chvíli konečně učitel.

"Zde," špitl jsem. Peterka mě probodl pohledem. "Dostavila se!" zvýšil hlas a já nadskočil. "Dostavil se," opravil jsem ho. Nejspíš si nedokázal připustit chybu. "Prosím?" zeptal se jako někdo, kdo slyšel, ale nedokázal informaci uvěřit.

"Dostavil se!" vykřikl jsem co nejhlouběji. Učitel zůstal stát bez hnutí a já viděl, že váhá. "No dovol," zamumlal po chvíli, "myslím, že poznám dívku od chlapce."

Měl jsem chuť mu vmést do obličeje "Jen počkej za pár měsíců,..." ale nechtěl jsem mít problémy hned první den. Místo toho jsem jen pokrčil rameny. "Prostě mám zpomalenej vývin," prohodil jsem zlehka ale cítil jsem, jak jsem rudý až za ušima. Učitel se zašklebil, jakoby právě spolkl citron. "To vaše prostě si vyprošuju." Musel mít poslední slovo.

"Neřeš to," řekla mi po hodině Karolína. V závěsu za ní šel Matyáš a Kuba. Kuba natáhl ruku a promnul si v prstech moje krátké rozčepýřené vlasy. "No jo," zachraptěl, "fakt máš trochu holčičí vlasy."

"Mám," přiznal jsem. Ještě pořád jsem byl rudý, naštěstí nebylo jisté, jestli kvůli Peterkovi nebo výkopům, které nás donutil dělat. Kluci byli pořádně v háji. Když modrovlasá Viktorie udělala výkop, učitel jí tleskl těsně u hlavy. Málem spadla úlekem.

"Bude to prý trvat," ujelo mi a tak jsem to zamluvil. "Doktor mi řekl, že mám zpomalenej vývoj." A s tím vývojem se vyvine i moje jméno. Jako bych byl pokémon. Jak tohle jim jednou vysvětlím?

"Hej, lidi, půjdem do baru?" zahlaholil Matyáš. Uchechtl jsem se, když Karolína, Kuba a Max, který teprve dorazil, začali výrazně kývat hlavami. Co ty, Ari?" drbla do mě Karolína. Pokrčil jsem rameny. "Proč ne..." Ohlédl jsem se za sebe. Modrovláska se opírala o zeď na chodbě a hrála si s náramkem na své pravačce.