Hudba je můj život - Music is my life (ftm transgender story CZ) - POZASTAVENO

5. část

Tak jsem tady! Není sice ještě po absolventkách, to chvilku potrvá, ale já jsem musel psát dál. Ani nevím, co mě to pořád táhne, ale když dlouho píšete buď podle pravdy a nebo třeba jenom fakta do nějaké práce, začne vám to připadat strašně prázdné. Tedy aspoň mně jo. Jako kdyby se moje nápady nemohly vyblbnout na něčem, co není vymyšlené. Tak rád vymýšlím příběhy!

Takže tady máte pokračování, je sice chudší, ale šlo to tak nějak samo. Hlavně ten konec neberte jako nějakou pravdu, jak říkám, hrozně mě baví si vymýšlet. x3

 Zahřmělo a oblohu proťal blesk. Už jsem si zvykl. Možná tu bylo trochu jiné podnebí, ale připadal jsem si jako v Londýně. Každou chvíli pršelo, pokud zrovna nepadaly kroupy. Hlavně večer, když jsem přišel ze školy a chtěl se po městě projet na kole. Dneska jsem se na to vykašlal. Setmělo se. Oblékl jsem si mikinu s vojenským vzorem a v kapse s mobilem jsem vyskočil oknem ven, na hlavě fosforovou čepici s úsměvem kočky Šklíby.

Během pěti minut jsem byl promoklý. Nevadilo mi to. Vyšel jsem do ulice a rozhlédl se. Byl jsem zvědavý, až to bylo občas nezdravé. Přehodil jsem si přes čepici kapuci a procházel ulici sem tam. Snažil jsem se luštit detaily, ale nemohl jsem je vidět, protože jsem odmítl brýle. Viděl jsem ale stále dobře. Taky uši mi sloužily, takže mi netrvalo dlouho, než jsem poznal hlas, který na mě volal.

„Hej!"

Otočil jsem se. Nikoho jsem neviděl, nebylo to ale způsobené tím, že bych byl poloslepý. Přes hustý déšť neviděl nic ani člověk se zdravýma očima. Přímo proti mně se ale v kapkách rýsovalo něco jako malá plechová chaloupka. Skoro jako garáž. Stála u domu dva od toho našeho. Vzpomněl jsem si, jak jsem viděl Thomase, který do domu vchází. Došlo mi, že to byl jeho hlas. Stále jsem ho ale neviděl.

„Vojáku!" zavolal na mě. „Uvnitř!"

Šel jsem ke garáži blíž. Uviděl jsem Thomase v okně a taky už jsem slyšel, jak na něj ťuká. „Co blázníš?" volal tlumeně. „Pojď sem!"

Dveře se otevřely. Opatrně jsem nakoukl dovnitř. Z garáže byl útulný pokoj s provizorním krbem, postelí, lampou a umyvadlem. Musel jsem přiznat, že tohle bych udělat nedokázal. Bylo to skoro dokonale tajemné a hipsterské.

Podobně vypadal i Thomas. Měl na sobě šedé svetrové triko a džíny, vlasy měl ale nabarvené na černo-oranžovo. Padaly mu do očí, když neměl kšiltovku.

„Ty seš fakt blázen, blázne!" rozkřikl se možná až v mánii. „Takhle jít do takovýho deště? To ses praštil do kebule?"

„Nepraštil," pokrčil jsem rameny a ještě si na trávníku přede dveřmi ždímal rukávy. „Já myslel, že přece uschnu."

„Houby uschneš," odsekl Thomas ale pak se zasmál. „Představili nás?" Téměř ihned usoudil, že ne a zavíraje dveře ke mně napřáhl dlaň. „Já jsem Tom."

„Tom..." zopakoval jsem. „Jo," kývl. „Jmenuju se Thomas, ale Tom je kratší."

„Mně nevadí říkat ti Thomas," napadlo mě a Thomas se zasmál. „Oukej, oukej." Pak si mě změřil. „Jak se jmenuješ ty?"

„Um..." zaváhal jsem, jak se mu představím. „Jmenuju se Kurt, ale všichni si myslí, že jsem Ari, protože to je moje druhý jméno."

„Chceš říct, první," namítl Thomas. Chvíli jsem nevěděl, co říct. Tom nenechal ticho tichem ani na pár sekund. „Budu ti říkat, jak chceš."

„Kurt," přikývl jsem co nejvýrazněji. Pak jsem se rozhlédl. „Máš to tady dost dobrý," pochválil jsem garáž. Usmál se a vjel si rukou do vlasů. „Je to jenom takový bydlení, když chci být sám, nebo když mě mamka vyhodí."