Třída už je zaplněná žáky a volná je jediná lavice. Pro mě jako stvořená. Sedám si na židli a čekám na zvonění, které zahájí mou první hodinu na nové střední škole. Nenápadně pozoruji ostatní v místnosti. Vedle mě přes uličku sedí dívka s hnědými vlasy, které mají zrzavý nádech. Vypadá jako panenka. Jemně naducané tváře, velké oči, dlouhé řasy, plné rty. Na sobě má dlouhé růžové tričko a černé džíny. Na nohou jí svítí neonovorůžové vysoké podpatky. Otočila se na mě a všimla si, že ji sleduju. ,,Ahoj, děje se něco?" zeptala se mile a popravdě mě to překvapilo. Vypadala dost namyšleně a měla jsem za to, že mi začne hned ječet do obličeje. Ale místo toho se slušně zeptala. ,,Ne... Ne, promiň." ,,Tak dobře." zasmála se. Začínám se červenat. ,,Jmenuju se Lydie Martin. Ty jsi?" snažila se mě zachránit, abych se necítila trapně. ,,Moc mě těší. Já jsem Lucy Raeken." usmívám se. ,,Taky tě ráda poznávám. Takže nová?" Přikývnu. ,,Jestli chceš, můžeme se po škole sejít. Ráda tě tu provedu." nabízí mi. ,,To bych byla vážně moc ráda!" ,,Tak domluveno. Po škole před vchodem." Zrovna když domluvila, začalo zvonit. Jako kdyby to bylo načasované a zvonek čekal jen na to, až naše konverzace skončí. ,,Dobré ráno žáci." učitel vešel do třídy a hodina začala.
Vycházím ze třídy směrem k mé skříňce. První den ve škole jsem měla za sebou a mohla jsem vyrazit na sraz za Lydií. Do skříňky si dávám nepotřebné učebnice. Zabouchnu jí a koho to vidím? Liam stojí vedle mě. ,,Ahoj, tak co první den ve škole?" ptá se s jeho typickým úsměvem. Mám takový pocit, že ho znám celý život. Přitom to není ani den. ,,Kdopak to je? Viděli jsme se už?" škádlím ho. ,,Na něco jsem se zeptal." zní trochu uraženě. ,,Popravdě jsem mile překvapena. Osm hodin mi uteklo jako voda." ,,Nechceš něco podniknout? Třeba se jen projít a poznat se." tenhle soustředěný tón k němu moc neseděl, ale mě se na něm líbil. ,, Promiň, dnes už plány mám. Co zítra?" ,, Zítra mám první trénink lacrosu, takže to zase nemám čas já. Ale můžeš se přijít podívat." ,,Moc ráda přijdu." Chvíli se na sebe jen koukáme a usmíváme se. ,,Promiň, už musím vážně jít. Tak zítra." uvědomím si, že pospíchám. ,,Dobře, ahoj." loučíme se a já běžím za Lydií.
ČTEŠ
Werewolfs are real
FanfictionO mojí budoucnosti mohl rozhodnout jen on. Jedině on. Ale chci to, nebo ne? Už je příliš pozdě na dlouhé rozhodování. Musím říct ano, nebo ne. Ale co mám říct? Ať už chci, či nechci, změní mi život obě volby. Které ale dám přednost? ,,Čas vypršel...
