Werewolfs are real

Chapter 12. - ,,I love you."

  Liam mě zděšeně pozoruje svýma velkýma psíma očima. ,,Děje se něco?" ten pohled mě začíná dost děsit. ,,Něco si z té noci pamatuju." Svým výrazem na tváři mu dávám jasně najevo, že chci vědět odpověď. ,,Vím, že jsem tě škrábl." ,,Liame..." ,,Moc se omlouvám." skočil mi do řeči. ,,...to je dobrý." Dal mi pusu na čelo, sladce se usmál a odešel.

  Koukám se na hodiny, které visí na zdi přede mnou. Je 9:30. Otevírají se dveře. ,,Dobré ráno Lucy." zdraví mě Mellisa. ,,Dobré." ,,Tak, jde se domů." odpojuje mě od přístroje a pomáhá mi vstát. ,,Můžeš jít. Jo, a v čekárně na tebe čeká malé překvapení." ,,Děkuju ti moc Melliso." Připadá mi, jako bych tady strávila roky, přitom to byl jenom den. Dotékám se kliky od dveří, které jsem už několikrát viděla, jak se otevírají, ale teď to je poprvé, co je otevírám já. Vcházím do čekárny. A stojí tam. On. Někdo, kdo pro mě znamená hodně. Někdo, koho miluju. Nadšení v jeho obličeji je tak velké, že to vypadá, jako kdyby jsme se neviděli léta, přitom to jsou necelé dva dny. Tak to vypadá, když někomu na někom opravdu záleží. Běží ke mě a objímá mě. Bere mě do náručí a odnáší si mě pryč. ,,Lucy?" ,,Scotte?" ,,Miluju tě a nikdy tě nechci ztratit. Vždycky tady pro tebe budu a.." nedopověděl. Políbíla jsem ho a on zčervenal. Když jsem viděla jeho rudý obličej, začala jsem se smát. ,,Kam to vlastně jdeme?" vyzvídám. ,,Ke mně." šibalsky se usmívá.

  Scott otevřel dveře svého pokoje a položil mě na postel. Sundal si tričko a vlezl na postel za mnou. Začal mě něžně líbat. Já mu polibky oplácela. Snažil se mi svléknout tričko. To poté zahodil a začal mě líbat níž a níž. Když došel až k břichu, sundal mi i džíny. Zůstala jsem tedy jenom ve spodním prádle. Klekla jsem si a rozepla jsem mu zip u kalhot. On si je potom svlékl a pokračovali jsme. Líbal mě a přitom mi hladil celé tělo. Já mu vjela rukama do vlasů. ,,Opravdu to chceš?" zašeptal mi do ucha. Kousla jsem se do rtu. ,,Určitě." Usmál se. Přitáhla jsem si ho blíž k sobě a začala jsem ho divoce líbat. Nechtěně mi strhl obvaz na ruce a to co bylo pod ní ho vyděsilo. ,,Jak se ti to stalo?!" zděšeně se vyptává. ,,Liam mě škrábl. Běžela jsem a on mě shodil na zem." Zvedl se z postele a začal se oblékat. ,,Co se děje?" divím se jeho chování. ,,To je vážné Lucy. Můžeš se klidně proměnit ve vlkodlaka. Obleč se, musíme jít k Deatonovi." Cože?! Zrovna teď?! Vstala jsem a oblékla se. S kulháním jsem došla ke Scottovi. Všiml si toho, jak se mi špatně chodí. ,,Odnesu tě tam." vzal mě do náručí a vyrazili jsme na cestu. ,,Kdo je ten Deaton?" zvědavě se ptám. ,,Chodil jsem k němu pracovat na veterinu a pak jsem zjistil, že ví o vlkodlacích a celkově o nadpřirozenu. Vždycky mi pomohl. Je to úžasný doktor i přítel. Nemáš se čeho bát. Budeš v dobrých rukou." Věnoval mi jemný polibek a roztomile se usmál.

  ,,Copak potřebuješ Scotte?" vyzvídá Deaton. ,,Tady Lucy škrábl vlkodlak. Nemůžeš se podívat na to, jak vážné to je?" ,,Udělám vše co bude v mých silách. Dej jí na lůžko." Scott poslechl Deatonovy instrukce a opatrně mě položil. ,,Tak se na to podíváme. Jak se ti to stalo Lucy?" ,,No, spolu s Isaacem, Stilesem a Scottem jsme se rozhodli, že se postaráme o Liama, protože ho čekala jeho první proměna. Tak jsme šli o půlnoci do lesa a svázali ho ke stromu. On ale ten řetěz roztrhl a rozběhl se za mnou. Shodil mě na zem a přitom mě škrábl." ,,Dobře. A dělala jsi s tou ránou něco?" ,,V nemocnici mi prý dali jen pár injekcí, asi na tlumení bolesti, ale jinak nic." Scott to celé nervózně sleduje ,,No, nevypadá to, že by ta rána byla nějak hluboká. Ovšem pořád tu může být nějaká šance, že by se mohla proměnit. To vyloučit nemůžeme." Scott na mě vyděšeně pohlédl. ,,A můžeš nějak snížit tu pravděpodobnost proměny?" ptá se Scott. ,,Můžu jí dát injekci a tím zpomalit účinnost toho jedu, ale zastavit to nedokážu. Uvidíme, jak na to zareaguje Lucyino tělo." ,,Dobře, tu injekci samozřejmě beru." souhlasím s Deatonovým nápadem. Kývl hlavou a odešel do jiné místnosti. ,,Mrzí mě to Lucy. Je to moje vina. Kdyby jsi s námi do toho lesa nešla.." ,,Nech toho Scotte. Nemůžeš za to." V tu chvíli přišel Deaton s injekcí v ruce. Cítím , jak se mi tekutina dostává do těla. ,,Tak, hotovo. Můžete jít." řekl s úsměvem. ,,Děkujeme moc." poděkovali jsme najednou a Scott mě vzal znovu do náručí. Vyšli jsme ven a já se hned ptám Scotta. ,,Scotte, proč ti to tolik vadí?" nahodím vážný tón. ,,Chci, aby jsi si užívala normální lidský život. Nechci, aby jsi byla zrůda jako já." ,,Dobře Scotte, dost prosím. Nejsi zrůda. Jsi ten nejlepší člověk, kterého jsem v životě poznala a jsi normální. Jen s takovou malou vyjímkou, ale ta tě rozhodně neomezuje. Mám tě ráda jaký jsi. A také budu." Políbil mě a doprovodil mě až domů.