Werewolfs are real

Chapter 11. - ,,I'm Mellisa McCall."

  ,,AU!" vyjekla jsem při dalším dopadu na zem. Ta bolest už mi nedovolí dál jít. Můj neznámý "zachránce" ke mě hned přiběhl. ,,Zkus mi skočit na záda." Vylézám na něj a rukama ho objímám okolo krku. ,,Pořádně se drž!" řekl a nadpřirozenou rychlostí se mnou utekl.

  Doběhli jsme ke starému domu v lese. Tohle místo poznávám, ale jsem tak vystresovaná, že nemůžu přemýšlet. Opět se dotékám země nohama. Konečně mám možnost si osobu pořádně prohlédnout. Už ho poznávám. Je to Derek. ,,Lucy, co se stalo? Co jsi tam dělala? Kdo všechno tam byl s tebou?" snaží se pochopit situaci. ,,Já... My..." nedokážu pořádně mluvit. ,,Dobře, pojď se mnou dovnitř." Jediné co dokážu je přikývnout. Chvíli se rozkoukávám a poté jdu za Derekem dovnitř. ,,Lehni si, pokud potřebuješ." ukazuje Derek na matraci, ležící v rohu místnosti. Sedám si na ní. Strachem se až klepu. Nějakou dobu je ticho. Snažím si v hlavě přebrat, co všechno se během posledních desítek minut stalo. Počkat.. Co ostatní? Vždyť já je tam nechala! Můžou zemřít! Je toho na mě moc. Zpanikařila jsem. ,,Snaž se pomalu dýchat. Jinak mi tady za chvíli omdlíš." Zkouším Derekovu radu. Opravdu je to lepší. ,,Já, Liam, Stiles, Scott a Isaac." vydala jsem ze sebe. ,,Co jste tam děla.. Jo, už mi to došlo." Určitě teď není moc příjemné být se mnou v jedné místnosti a sedět naproti mě. Musím vypadat jak zhypnotizovaná zombie na drogách (jo, tohle přirovnání mě fakt napadlo :DD). Zase na mě přichází panika. ,,Ono se jim něco stane! Proč jsem odešla?! Musím se vrátit!" zvedám se a s bezhlavým rozhodnutím jdu ke vchodu. ,,Sakra, co blbneš?!" Derek mě chytá za ruku. ,,Jdu za nima. Nemůžu je tam nechat!" Pustil mi ruku a proměnil se. Nevěděla jsem kam mám jít, ale prostě jsem šla. ,,Proč jdeš za mnou?! Já tam půjdu sama!" rozčiluju se na Dereka. Běžím. Bolest nohy mě neustále zastavuje, ale já běžím dál. Nic jiného mi nezbývá. Snažím se přidávat na rychlosti víc a víc. Začíná se mi točit hlava. Poslední co vidím je jasný měsíc nad korunami stromů.

Otevírám oči. Kde to jsem? Otáčím hlavou z jedné strany na druhou. Ležím v malé místnosti na nějakém lůžku. Celé mé tělo je přikryté lehkou bílou dekou. Podle nástrojů, které vidím okolo sebe, poznávám, že se nacházím v nemocnici. Citím v sobě studenou tekutinu. Dostává se do mě hadičkou, kterou mám přidělanou v pravé ruce. Předloktí na levé ruce mám celé obvázané. Slyším otevírání dveří. Je to nějaká žena. ,,Kdo jste?" ztěží jsem ze sebe dostala. Žena se zasmála. ,,Já jsem Mellisa McCall. Tvoje doktorka." usmála se. ,,Počkat, vy jste matka Scotta?" udiveně na ní koukám. ,,Ano, jsem. Ty ho znáš?" ,,Znám. Je v pořádku? Víte kde teď je?" netrpělivě čekám na její odpověď. ,,No, měl by být v pořádku. Ale dneska nešel do školy." Chudák Scott. Vůbec neví, co se se mnou stalo. Musím ho vidět. Co nejdřív. ,,Můžu ho vidět? Prosím." ,,Ty teď nikam nemůžeš. Musíš zůstat tady. Ale neboj, už zítra budeš moct jít domů. A Scott může klidně přijít za tebou. Zařídím to." Bože, ona je tak hodná. ,,Děkuju moc." Z toho, jak se na ní usmívám už mě začínají bolet koutky. ,,Za málo broučku." řekla a vydala se směrem ke dveřím. ,,Počkat!" zavolala jsem na ní. Zastavila se a s úsměvem se na mě otočila. ,,Ano?" ,,Jak na tom jsem? A jak jsem se sem vlastně dostala?" ,,Přinesl tě sem Derek Hale. Prý si omdlela. Máš vymknutý pravý kotník, takže budeš mít nějakou dobu dlahu. Ale naštěstí to není tak vážné, takže to bude jen na pár dnů. A také jsme si všimli, že máš poškrábané levé předloktí, asi od nějakého zvířete, tak jsme ti to obvázali a dali ti pár injekcí." ,,Dobře, děkuju moc paní McCall." ,,Říkej mi Melliso." naposledy se usmála a dveře za ní se zavřely.

,,Lucy. Lucy. Lucy!" probouzím se. Od dveří ke mě přistupuje Liam se Stilesem a Isaacem. ,,Panebože, kluci! Vy jste v pořádku!" V hlavě mám tak milion otázek. Nejradši bych je teď všechny objala. ,,Já jsem se o vás tak bála." ,,Bát se o nás? My přece zvládneme všechno." ,,Nech si ty egoistický narážky Stilesi. Ty mi s tvýma chytrýma kecama vůbec nechyběly." Všichni jsme se zasmáli. ,,Jak si na tom?" stará se Liam. ,,Jo, je mi fajn. Hlavně jsem ráda, že vás vidím." ,,My taky. Byli jsme v šoku, když jsi najednou zmizela." řekl Isaac. Mám pocit, že se za chvíli rozpláču. Furt nemůžu uvěřit, že je vidím. Všechny pohromadě. Počkat. ,,Kde jste nechali Scotta?" zajímám se. ,,Naposledy jsme ho viděli v tu noc." odpověděl Isaac. ,,Ale Mellisa říkala, že je doma." ujistil mě Stiles. ,,Jak jsi na tom ty, Liame?" vyptávám se starostlivě. ,,No, z té noci si nic nepamatuju. Ráno jsem se probudil doma." ,,Hned jak si zmizela, Liam někam odběhl." dodal Stiles. ,,A co ten vlkodlak, který mi s Liamem pomohl?" ,,Jakej vlkodlak?" Všichni na mě koukají stejným pohledem - jako kdybych utekla z psychiatrické léčebny. ,,No to je jedno. Promluvíme si o tom jindy. Ty hlavně odpočívej. My už půjdeme." ,,Dobře, tak pozdravujte holky a vyřiďte jim, že jsem v pořádku." Jen se usmáli a byli připraveni k odchodu. ,,Kluci, běžte beze mě. Potřebuju si ještě něco vyřídit." Stiles s Isaacem odešli do čekárny. Liam mě zděšeně pozoruje svýma velkýma psíma očima. ,,Děje se něco?" ten pohled mě začíná dost děsit. ,,Něco si z té noci pamatuju." Svým výrazem na tváři mu dávám jasně najevo, že chci vědět odpověď. ,,Vím, že jsem tě škrábl." ,,Liame..." ,,Moc se omlouvám." skočil mi do řeči. ,,...to je dobrý." Dal mi pusu na čelo, sladce se usmál a odešel.