Werewolfs are real

Chapter 14. - ,,I'm protecting you, my little sister."

,,Jsem Max. Já vím kdo jsi, Scotte. Největší hvězda téhle díry. Ale o mně se Lucy očividně nezmínila. Chodili jsme spolu a ona se na mě vykašlala. Ale jsem moc rád, že jí zase vidím." nahodil falešný úsměv. ,,Teď je to moje holka, takže jí nech na pokoji." snaží se mě chránit Scott. ,,No Lucy, ty se teda neznáš." směje se ironicky. ,,Tak si to s ní užívej Scotte, dokud ti nedá kopačky." ,,Lucy, jdi, pak mi to vysvětlíš." Dokážu na něj jenom mrknout, aby pochopil, že souhlasím a snažím se odejít co nejrychleji ze hřiště pryč.

Už toho mám opravdu dost! Rozeběhla jsem se směrem k lesu a i přes tu bolest kotníku jsem nezastavovala. Běžím co nejrychleji dokážu až doběhnu do lesa. Pořád se ale nezastavuji. Větvičky mi praskají pod nohami. Nestarám se o to, jak nahlas jdu slyšet. Jen teď potřebuji být na chvíli sama. Tak zastavuji a sedám si na vlhkou zem. Opřená o strom, celá zadýchaná, potichu skučím bolestí. Je to pocit, jako by mě bodalo tisíc nožů. Přesně tohle jsem potřebovala. Ticho a klid. Aspoň na chvíli si můžu odpočinout a pořádně si vyčistit hlavu. Pomalu zavírám oči a jen hlasitě a pozvolně dýchám. Po chvíli si v hlavě řeknu, že by bylo lepší jít domů, tak oči zase otevřu. Nechám je otevřené pár vteřin a už zase mám víčka uvolněná. Cítím hodně silnou bolest hlavy a za chvíli ztrácím vědomí.

Probírám se. Bolest hlavy stále neustoupila. Kde to sakra jsem?! Chci se odtud okamžitě dostat! Vstát, se mi ale přes odpor pout nepovede. Můžu hýbat pouze hlavou a přes to, jak oslabená jsem jí dokážu otočit minimálně. Tohle místo mi něco připomíná. Tady už jsem někdy musela být! No, ano, vzpomínám si... Je to jako ten sen! Nade mnou se seskupí tři lidé v plynových maskách. Jeden z nich drží v ruce injekci, kterou směřuje k mému krku. Zabodne mi do těla jehlu a já se cítím ještě oslabenější. Necítím žádnou část těla. Je to jako bych byla uvězněna ve svém zlém snu, ale je to reálné, to vím. ,,Určitě to vyjde, uvidíte." slyším Thea. Nebo aspoň mi to přijde jako on. Přes silné pískání v uších si nejsem jistá, ale když přijde blíž a nakloní se nade mě, mám to potvrzené. Co tu dělá?! To tady byl celou tu dobu?! ,,T...Theo." Pohladí mě po vlasech, falešně se usměje a odejde ode mě. ,,Pokračujte." zavelí a poté zamíří směrem ke dveřím. Jedna z postav vezme další injekci, o hodně větší, se zeleně zbarvenou tekutinou. Prudce vyjeknu bolestí. ,,THEO!!!" zařvala jsem z plných plic. Zastavil se a po chvilce zamyšlení se na mě otočil. ,,Nechte nás na chvíli osamotě, prosím." usměje se a osoby odejdou. ,,Co to děláš?!" ,,Zachraňuju tě, sestřičko." ironicky se zasmál a sedl si na židli, stojící vedle mého "lůžka". ,,To sotva!" ,,Ještě mi poděkuješ." zvedne se a vrazí mi do ruky další injekci, po které okamžitě usínám. Poslední co vidím je silueta mého bratra, odcházející pryč.

Pohled Scotta

Lehám si na svou postel a svůj zmatený pohled věnuji stropu. Dělám si starosti o Lucy. Jsou to už dva týdny, co jsem jí naposledy viděl na zápase. Po té události s Maxem utekla pryč. Hned jsem se za ní rozběhl, ale v lese jsem jí ztratil. Mám o ní strašný strach. Ještě se mi ani neozvala a vím, že já bych byl první, komu by dala vědět. Natahuju ruku k nočnímu stolku u postele, abych mohl znovu zkontrolovat mobil. Hned vytáčím její číslo. Samozřejmě, že to nezvedá. A tak hned otevírám zprávy a píšu jí esemesku. "Lucy, mám o tebe strach. Ozvi se, prosím, co nejdřív. A k tomu co se stalo... Neřeš to. Nejsem naštvaný. Hned jak si tohle přečteš, zavolej mi! Miluju tě". Odesláno. ,,Scotte, ona bude určitě v pohodě." vchází do pokoje Stiles. Ale nedokážu s ním navázat oční kontakt. ,,Hale, kámo, už jsi kvůli ní mimo celý dva týdny. Pomalu už ani nespíš a nejíš." Jenom hlasitě vydechnu, aby poznal, že ho poslouchám. ,,Nechceš se podívat, jestli třeba není doma?" Teď už se na něj podívám s trochou naděje v očích. Celou dobu jsem jen zavřený doma a hodilo by se mi jít se aspoň projít na vzduch. ,,Půjdeš se mnou?" rychle se zvedám a beru ze skříně první tričko, které vidím. ,,Jasně." usměje se a bez čekání se vydá ke vchodovým dveřím. Rychle sebíhám ze schodů a skočím do prošlapaných starých tenisek, které si zavazuji až po cestě.

Stiskl jsem zvonek. Jeho melodie zní až ven. Nikdo neotvírá. Stiles silně zaťukal na dveře. ,,Kašlu na to." udělám pár kroků dozadu a rozběhnu se proti dveřím. Ty se mi díky vlkodlačí síle povedou hned vyrazit. ,,Wow." směje se Stiles. Naše první kroky směřují do obývacího pokoje, kde si hned všímám nějakého papíru se vzkazem. Třeba je od Lucy. Zbrkle ho vezmu a čtu. Po pár řádcích ale zjišťuji, že je od Lucy mámy. Zklamaně ho odhazuji. Stiles mezitím vyběhl po schodech do patra, aby zkontroloval její pokoj. Za chvíli zase sebíhá dolů. ,,Nic." odfoukne si. ,,Co jít ještě za Derekem?" vzpomenu si, jak o něm Lucy mluvila. Stiles jen odflákle přikývne a oba se vydáme do lesa k Derekovu domu.

,,Nebyla tady. Naposledy jsem jí odnášel do nemocnice." informuje nás. Smutně si povzdechnu. ,,Už jste vážně zkoušeli všechno?" snaží se pomoct. ,,Volal jsem, poslal jsem jí několik esemesek a teď jsme byli u ní doma." zoufale odpovídám. ,,A podle pachu si jí nehledal?!" diví se. Stiles se praští do čela. ,,Ty jsi na tom asi fakt špatně, Scotte." řekne Derek a potichu se zasměje, což je u něj hodně vzácné vidět. ,,Počkejte chvíli." zašel do domu a nechal nás venku čekat. ,,To mě vážně nenapadlo!" směje se Stiles. ,,Mě taky ne. Stilesi, my jí najdeme!" řeknu nadšeně. ,,Tak..." Derek vychází ze dveří a něco drží v ruce. ,,Tady máte její mikinu. Nechala si jí tu o půlnoci." podává mi jí. Děkujeme mu a s úsměvem míříme k lacrosovému hřišti, kde jsme Lucy viděli naposled.

  Tak, je tu další kapitola! 😌 Konečně to začíná být trochu napínavější 😅 No, musím říct, že se máte opravdu na co těšit ☺️ Tak se mějte úžasně a já se na vás těším u další kapitoly! 💓
Ahoj lásky! ☺️

- Luucy 💝👩🏼