Volná

#1

Nahoru a dolů. Tak jsem trávila dnešní ráno. Nahoře se mi naskýtal pohled na hejno ptáků. Volně si plachtili oblohou, jakoby jim patřila. A když jsem byla úplně nejvýš, připadala jsem si, jako bych byla jeden z nich, volná jako pták. Kdybych se v jednoho z nich proměnila, vůbec by mi to nevadilo. Roztáhla bych svá křídla a letěla, je jedno kam, protože celý svět by mi najednou patřil.

Kéž by existovalo něco jako kouzlo, které by tak učinilo a vše zlé by už skončilo. A tak jsem se houpala dál a marně přemýšlela, jestli takové přeci jenom neznám. Slunce mi už skrze koruny stromů prosvítalo do tváře.

Naposledy jsem se zhoupla nahoru a nabrala si do plic svěží vzduch vzduchu. Seskočila jsem z houpačky za městem a vydala se domů dřív, než by někdo mohl přijít.

Cesta nebyla moc dlouhá, asi dvacet minut chůze nádherným lesem, který lidi přímo zval aby jej navštívili. Když už se zdálo, že cesta je u konce, začaly se rýsovat obrysy domů, včetně toho našeho. Šla jsem zadem, abych se vyhnula nenávistivým pohledům našich sousedů. Je smutné, když víte, že celá vaše ulice vás nesnáší, vlastně tu není nikdo, kdo by mnou neopovrhoval. Branka, kterou jsem právě otevřela, zavrzla. Jako by volala: "Sousedi, Emily se vrací, pojďte jí zesměšnit!"

"Emily!" ozvalo se sotva jsem překročila práh domu. "Co dělá tvoje taška na zemi uprostřed kuchyně?" zeptal se otec káravě. Normálně není tak přísný, ale jakmile dojde na pořádek nebo školu, tak by ho jeden ani nepoznal.

"Promiň, zapomněla jsem si jí tu."

"Tak aby sis někde nezapomněla i svůj mozek," zasmál se. Také jsem se nad jeho pokusem o vtip pousmála, ještěže mám smysl pro humor po mamce a ne po něm. Vzala jsem tašku a chystala se k odchodu do mého pokoje.

"Taky si na ni nemusel být hned tak tvrdý, vždyť víš, že zítra to budou dva roky," na schodech jsem uslyšela mámin hlas a zastavila se.

"Já vím," odpověděl otec, "mně to došlo až potom." To už jsem je ale neposlouchala a vyběhla zbytek schodů. Tašku jsem odhodila do jindy uklizeného kouta a zahrabala se do peřin na posteli. Už dva roky. Vážně děkuji, že jste mi to připomněli! Ale to je jedno, stejně bych si zítra vzpomněla kvůli posměškům spolužáků a narážkám učitelů. Musím do té školy vůbec chodit?

Během chvíle jsem měla oči opuchlé a tváře ulepené od slz. Ne, nesmím se opět poddávat pocitu viny, já za to přeci nemůžu! Byla to nehoda...

Vstala jsem a odešla do koupelny. I přes hnědé vlasy slepené slzami, vykulené oči a ošklivě růžové tváře jsem se svého odrazu v zrcadle nelekla. Už jsem si zvykla, takhle bohužel vypadám častěji, než bych chtěla. Před pár lety by se na mě ze zrcadla dívala dívka s modrýma očima plnýma radosti. Ale ty časy jsou pryč, od té doby, co se to stalo, se v mým očích opravdová radost neobjevila. Zastavila jsem tekoucí vodu, kterou jsem, ani nevím kdy, pustila.

Vrátila jsem se zpátky do pokoje. Lehla jsem si na postel a aniž bych chtěla, tak se mi hlavou honily myšlenky. Co jsem udělala špatně?

______________________________________
Chtěla bych moc poděkovat LunaDiabolica, která mi moc pomohla ❣ A zároveň sama píše příběhy, které jsou skoro lepší, než je ona sama ✍📖. Takže koukněte na její profil! ☝💖

Pomina169👋