Volná

#9

Už jsem neměla jinou možnost. Nechala jsem záclonu záclonou a proklouzla jsem oknem na střechu garáže. Rychle jsem přeběhla na druhou stranu, kde byla střecha nejníž, a seskočila jsem.

Teď už stejně nemám na výběr. Doma zůstat nemůžu, ve městě by na mě lidi akorát pokřikovali, jediné místo, kde můžu mít, je u mého stromu.

Urovnala jsem si vlasy a vyrazila směrem ke stromu nad propastí.

Proč tam vlastně jdu? Co si od toho slibuju? Ptala jsem se marně sama sebe.

Už jsem vcházela na lesní cestu, která se postupně se zužovala. Už mě od mého místa dělilo pouhých pár kroků. Když jsem uviděla můj strom s houpačkou, u kterého ale nikdo nestál, zmocnila se mě panika. Co budu dělat? Ještě mám možnost utéct! Otočila jsem se a chtěla jsem udělat krok v před, než jsem do něčeho narazila.

"Jsi v pořádku?" uslyšela jsem starostlivý hlas se špetkou smíchu.

Setřela jsem si šlehačku z obličeje a snažila jsem se před ní uchránit mé oblečení. Bohužel už bylo pozdě, když se kus zákusku rozhodl znásilnit svojí mastnotou mé tílko.
"Asi, asi jo. Promiň."

"Vůbec se mi neomlouvej, to já se ti omlouvám," začal si přetahovat jeho bílé triko přes hlavu. "Na," natahoval ruku s kusem látky ke mně. Ačkoliv se mi moc nechtělo, tak jsem tričko přijala. Otočila jsem se a to špinavé jsem v rychlosti vyměnila za Nickovo.

"Takže..." nervózně začal s pohledem přišpendleným k zemi.

"Ještě jednou se omlouvám, asi jsem něco zkazila," skočila jsem mu do toho.
"Ani ne, jen budeš mít hlad," usmál se na mě.

"To si teda fandíš, jestli si myslíš, že tu vydržím tak dlouho, aby mi vyhládlo."
"Doufám v to," mrkl na mě.
Snad už ze zvyku jsem se posadila na houpačku, ale nohy jsem stále nechávala na zemi. Mezi námi zavládlo ticho. Ne snad, že by ani jeden neměl co říct, spíš bylo ve vzduchu cítit lehké napětí.
"Povídej mi o tobě."

"Na mě není nic zajímavého," odvětila jsem.
"Každý člověk je zajímavý, jedinečný."

"Hm..." Proč bych měla mluvit o sobě? A jak se to vlastně dělá? Už dlouho jsem o sobě s nikým cizím nemluvila, nikoho jsem nezajímala a ani mi to nevadilo. Tak proč se najednou někdo ptá?

Ani nevím, jak dlouho jsem byl zabraná do svým myšlenek, vytrhl mě z nich až jeho hlas.

"Proč máš tak ráda tu houpačku?" upřel na mě svůj pohled a zvědavě povytáhl obočí.

"Protože mi umožňuje být volná," odpověděla jsem prostě. Možná by se býval ptal dál, kdybych mu neskočila do řeči. "Jak si na mě vlastně přišel?"

"Dva pitomci ti psali na skříňku ne zrovna pěkné věci. Chtěl jsem se přesvědčit, jestli si v pohodě. Nikdo nemůže snášet takový tlak od ostatních. Vlastně mě tím fascinuješ."
"Není to lehké," potvrdila jsem mu a zadívala se kamsi do dálky nad onou propastí.

"Nechtěla si nikdy skočit?" ke konci otázky mu zakolísal hlas, asi mu došlo, jak to je blbá otázka.
"Ne, nikdy bych si nedokázala sáhnout na život."
Až teď jsem si všimla, že sedí zády opřený o strom a také díval na tu ohromnou propast táhnoucí se pod blankytným nebem.
"To je dobře," odpověděl po chvíli. "Jakou máš ráda barvu?" ptal se dál.

"Barvu?" podivila jsem se. Proč se ptá na barvu? "Modrou, proč?"
"Barva o tobě řekne mnohem víc, než si myslíš, já třeba mám rád limetkovou zelenou," vysvětlil.
"Aha, já málem zapomněla, že učíš psychologii," zasmála jsem se. "A co tedy o mě říká moje oblíbená barva?"
"Vlastně neříká nic, co by se nedalo vypozorovat," zazubil se na mě. "Třeba to, že jsi hodně citlivá, přemýšlivá a romantická."
"A co říká ta tvoje limetková?" vychrlila jsem ze sebe otázku a odrazila se nohama od země. Je krásné být zase ve vzduchu. Houpačka mě vynesla nahoru k obloze. Modré obloze. Možná proto mám tak ráda modrou barvu.

Nick mě chvíli zaujatě pozoroval a pak se pustil do vysvětlování své oblíbené barvy. Musím říct, že ta psychologie má opravdu něco do sebe, až mě skoro mrzí, že jsem si jí nevybrala za volitelný předmět.