Volná

#8

Zbytek školy jsem se vyhýbala místům, kde bych ředitele Petersona mohla znova potkat. Nevím, co mě to napadlo, je jasné, že se ta lež provalí. Aspoň ostatní už nebudou lhát, když o mně řeknou, že jsem lhářka.

Cestou domů jsem přemýšlela, což u mě není nic neobvyklého. Tentokrát jsem ale nepřemýšlela jenom o sobě.

--

Zabouchla jsem za sebou dveře. Rodiče ještě nebyli doma. Vyběhla jsem nahoru do pokoje a odhodila tašku do kouta. Už jsem se nechtěla trápit tím, co se stalo ve škole.

Než jsem se stihla rozhodnout, co budu dělat, tak mi zakručelo v břiše. Také se není čemu divit, když můj oběd skončil díky těm kreténským spolužákům v koši.

Navštívila jsem tedy naší kuchyni. Otevřela jsem ledničku, a vytáhla zbytek včerejší večeře. Zatím, co se ohříval v mikrovlnce, si mojí pozornost získali hodiny. Vždycky mě bavilo je pozorovat. Nejhubenější ručička se neposouvala každou sekundu, ale jela plynule, nikdy se nezastavila.

Vytáhla jsem, již ohřáté, voňavé plněné knedlíky. Jsou tak lahodné, že bych se jich mohla přejíst k prasknutí!

Usadila jsem se tak, abych stále viděl na hodiny, které měli za chvíli oznámit třetí hodinu odpolední.

Nick - problesklo mi v hlavě. Úplně jsem na to zapomněla. Teď přede mnou však stojí otázka, jestli tam mám vůbec chodit. Jestli by bývalo nebylo lepší, kdybych si nevzpomněla.

Když tam nepůjdu, tak budu dnešní odpoledne mezi bílými stěnami tohohle domu, kde se mi nemůže nic stát. Ale když půjdu, tak ale nejsem v bezpečí před všemi lžemi.

Strčila jsem si do úst poslední sousto a odnesla talíř do dřezu.

Co by se stalo, kdybych tam nešla? Hledal by mě? Nebo by se už nikdy neozval? Při té myšlence se mi sevřelo hrdlo. Možná mi aspoň trochu záleželo na tom, aby znal pravdu, ale jakou cenu by to mělo?

Sesunula jsem se k zemi a přitáhla si svoje nohy. Byla jsem bezradná, nevěděla jsem, co mám dělat, necítila jsem nic než zmatek.

"Zlatíčko, jsi doma?" zavolala máma, jakmile vstoupila do dveří.

Rychle jsem si setřela slzu z tváře a postavila se na nohy.

"Tady jsem!" vydala jsem se směrem k ní.

"Přijede babička," oznámila mi.

"Cože?" vyjekla jsem. Když jsem jí naposledy viděla, řekněme, že to nedopadlo dobře. Bohužel mi věří jenom máma s tátou, babička přeci nechce mít nic společného s bláznem, který by se měl léčit.

"Klid, nemusíš tu být," snažila se mě ukonejšit matka.

"A kam mám jako jít?"

"Přeci máš to tvoje místo, ne?" pousmála se na mě. Kdyby jen věděla, že moje místo, už dávno není jenom moje. Tedy spíše od včera není.

"Jo," nervózně jsem polkla.

"Možná by bylo opravdu lepší, kdybys tady nebyla," řekla máma nejistě. Vždyť i ona ví, jak by to dopadlo, kdybych zůstala.

"Dobře, jdu se převléknout."

Už jsem nečekala na její odpověď. Vyběhla jsem nahoru do pokoje a začala prohrabávat šatník. Nakonec jsem vybrala černé legíny a jednoduché bílé tričko, na kterém vynikli mé dlouhé vlasy.

Přešla jsem k zrcadlu. Mé světlé oči jsem si zvýraznila řasenkou a rty lehkým leskem. Proč se vůbec tak strojím, není to přeci jedno?

Otevřela jsem dveře od pokoje a chtěla sejít schody.

"Kde je ta malá mrcha?" zaslechla jsem babiččin hlas.

"Není doma," odpověděla jí máma.

"Výtečně, to můžeme přejít rovnou k věci," pokračovala babička. Ani nevím, proč jí říkám "babička", když se ke mně chová tak hnusně.

Zacouvala jsem zpátky do pokoje dřív, než by si mě mohla všimnout.

Co teď ale budu dělat? Najednou jsem už byla rozhodnutá, že tam půjdu. Ale co když je to znamení, že mám zůstat doma? To je vážně "skvělé". Vždycky, když už si myslím, že vím, co chci, tak zase začnu pochybovat. Co teď mám dělat?

Chodila jsem po místnosti sem a tam. Div jsem si nervozitou nevytrhla všechny vlasy. Vzala jsem do ruky mobil a chtěla se aspoň omluvit, že mu nenapíšu. Naneštěstí průvan otevřel okno, které shodilo květináč z parapetu. Snažila jsem se ho zavřít, ale záclona se o cosi zasekla.

"Říkám ti, že není doma," slyšela jsem mámin zvýšený hlas.

"Tak co to bylo za ránu?" odsekla jí babička.

Klika od dveří do mého pokoje se začala pomalu otáčet.
Už jsem neměla jinou možnost. Nechala jsem záclonu záclonou a proklouzla jsem oknem na střechu garáže. Rychle jsem přeběhla na druhou stranu, kde byla střecha nejníž, a seskočila jsem.