Volná

#6

Přiběhla jsem domů a zavřela za sebou dveře, o které jsem se opřela zády. Tohle odpoledne bylo opravdu divné.

"Sháněl tě nějaký mladík," oznámila mi máma a já leknutím nadskočila a praštila se o dveře. Sykla jsem bolestí a máma se začala smát.

"Ty jsi naše trdlo, viď? Donesu ti na to nějaký led."

Šla jsem tedy nahoru. Po nějaké té chvilce přišla i máma a přiložila mi na hlavu sáček s ledem. Řekla, ať si to podržím a zase odešla. Ten led mi asi zamrazil mozek, protože jsem marně přemýšlela nad záhadným Nickem.

Asi bych tam zítra mohla přijít, mám v hlavě tolik nezodpovězených otázek.

Ještě pár minut jsem si držela led u hlavy. Když se mi zdálo, že už to tolik nebolí, odložila jsem ho na noční stolek.

Sedla jsem si k počítači a byla jsem odhodlaná mu napsat. Hned, co se zapnul, vyskočila na mě zpráva.

Nick: Ahoj, proč jsem tě nemohl doprovodit?

Já: Nevím.

Nick: Nemusíš mi lhát, vím, že jsi byla zmatená. Zrychleně jsi dýchala, očima těkala z místa na místo... Věděla jsi, proč.

Já: Detektiv s.r.o. zase v akci?

Nick: Možná :)

Zavřela jsem prohlížeč. Tohle je jako naschvál. Po každém rozhovoru s ním jsem se cítila mnohem více zmatená, než předtím. Jestli mi chce opravdu pomoct, měl by z mého života odejít stejně rychle, jako přišel. Protože tohle mi vážně nepomáhá!

Mísily se ve mně emoce - vztek, nenávist i lítost. První slza se mi začala kutálet po tváři. Za ní následovala druhá, třetí... zadržet je už nebylo v mých silách.

Vůbec jsem to nedokázala pochopit. Od začátku jsem chtěla, aby tady byl někdo, kdo by mi věřil. Ale teď je tak těžké, abych já věřila někomu.

Léta skrývání svých emocí před ostatními ze mě udělala uzavřeného člověka. Jak jen bych mohla věřit?

Když se mi po tváři dokutálela poslední slza, vydala jsem se do koupelny. Ze zrcadla na mě vykoukly umatlané tváře od slz a oči opuchlé od pláče. Jejich modř působila nevinně, jako nebe rozprostírající se nad onou propastí. Dlouze jsem se do nich zahleděla, což mi vždy přinášelo útěchu i v těch nejhorších chvílích.

Nevím, jak dlouho jsem zrcadlo hypnotizovala pohledem. "Chtěla jsem jít přece do sprchy," uvědomila jsem si. Shodila jsem ze sebe oblečení a zavřela za sebou dvířka sprchového boxu. Proud vody mi pomalu stékal po zádech a hladil mě po dlouhých vlasech, jako by mě chtěl utěšit.

Natáhla jsem se pro řepkový šampón s úžasnou vůní. Pomalu jsem ho vmasírovala do vlasů. Bylo to uvolňující, všechny starosti se náhle vyplavily ven a já mohla konečně klidně přemýšlet.

--

Vyšla jsem z koupelny a ve skříni hledala nějaké volné oblečení.

Můj pokoj už osvětloval stříbrný měsíc. V hlavě jsem si rychle projela zítřejší rozvrh, pak mi ale došlo, že jsem úkoly, které mi Nick donesl, nechala na mém místě. Nebo snad našem místě? Zatřásla jsem hlavou, jako bych tu myšlenku chtěla vyklepat.

A jelikož jsem žádnou práci do školy stejně neměla, tak jsem si lehla na postel a snažila se z hlavy vyhnat myšlenky, které mi bránily usnout.