Volná

#4

Otevřela jsem oči. Místnost už byla celá zalitá sluncem. To snad ne! Prosím, že jsem nezaspala školu! Rychle jsem se vyhoupla do sedu, ale když mi hlavou projela prudká bolest, tak jsem si zase hned musela lehnout. Co se vlastně včera stalo? Pamatuji si, jak jsem padala, ale proč?

Po pár minutám marného vzpomínání na včerejší večer jsem se konečně posadila. Tentokrát hezky pomalu, abych hned zas neupadla.

Rozhlédla jsem se po místnosti a na stolku vedle postele jsem spatřila sklenici džusu. Natáhla jsem se pro ní a celou jí vypila. Měla jsem opravdu žízeň. Když jsem prázdnou sklenku odkládala, všimla jsem si papírku se vzkazem.

Včera si se ošklivě uhodila, nejspíše si měla úpal ze sluníčka, neměla bys to s ním tak přehánět. Ze školy si dneska uvolněná, odpočívej. Vrátím se ve tři.

Mám tě ráda, mamka.

PS; Dole máš snídani.

Pousmála jsem se nad vzkazem. Rodiče pracovali pro firmu z vedlejšího města, v tom našem by je zase vyhodili. Už několikrát jsme se tam chtěli přestěhovat, ale nenašla se žádná místní realitní společnost, která by nám pomohla s prodejem domu a bez toho jsme na nový neměli peníze.

Opatrně jsem vstala a sešla schody dolů. V kuchyni se na mě smála míchaná vajíčka. Neměla jsem hlad, jenom jsem si dolila džus a vydala se opět nahoru. Sedla jsem si na postel a obsah skleničky opět naráz vypila. Páni, musela jsem být opravdu dehydratovaná.

Oči mi zůstaly viset na počítači. Kdo je ten Nick?

Sedla jsem si na židli a začala to zjišťovat na internetu. Po chvíli pátrání jsem zjistila pár docela zajímavých věcí. Je to učitel na naší škole, ale pracuje tam také teprve chvilku, takže je dost možné, že o mé minulostí nic neví. Učí prváky a druháky společenské vědy. Je celkem mladý, zdá se, že vystudoval teprve v loňském roce. To ale nevysvětluje, proč si mě přidal do přátel.

Zbytek odpoledne jsem strávila skládáním písní. Ano, kromě všeho ostatního se také pokouším o písničky. První jsem napsala týden po Alicině smrti, byla jsem z toho tehdy zdrcená a potřebovala jsem ze sebe dostat pravdu, kterou mi stejně nikdy nikdo nevěřil. A ani neuvěří.

Za tu dobu mi už vyhládlo, takže jsem sešla do kuchyně s tím, že vajíčka, které mi máma připravila ke snídani, povýším na oběd, jelikož už bylo po půl druhé.

Dneska máme odpolední vyučování a já si nemám od koho opsat sešity. To bude hodně špatných známek, když si nemám látku jak dohnat. Možná proto mě rodiče nechávají doma jenom, když to bylo opravdu nutné.

Z přemýšlení mě vytrhlo až cinknutí mobilu.

Nick: Ahoj, stalo se ti něco?

Já: Ne, mělo by?

Nick: Ne, jen jsem se bál, aby sis neublížila

Já: Neublížila? A proč mi vůbec píšeš?

Nick: To je jedno.

Já: Hm, tak to nic, měj se.

Mobil jsem položila stranou a dojedla svůj "oběd". Ještě párkrát na sebe upozornil cinknutím, ale já jsem ani nechtěla vědět, co píše. Proč si sakra myslel, že se mi něco stalo? A vůbec, co ho to zajímá?!

Napsala jsem rodičům vzkaz a pověsila ho na ledničku.

Naštvaně jsem vyběhla z domu. Bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí, tak či tak mě všichni nesnášejí. Prostě jsem běžela a sílu mi dodávalo pomyšlení na místo, kam běžím.

Opřela jsem se o kmen a ztěžka oddechovala. V tom spěchu jsem si s sebou nic nevzala, v kapse jsem měla jenom kus papíru a pastelku. To mi ale nevadilo a já se vyhoupla mezi dva řetězy. Odrazila jsem se a zhluboka se nadechla. Vždycky mi to připadá, jako bych dostala druhý dech. Ačkoliv si koruny stromů začaly oblékat nový podzimní kabátek, tak bylo stále dost teplo.

Lehce jsem se předklonila, abych nabrala větší rychlost a z úst mi uniklo radostné "Vííí!". Už jsem se tu houpala nějakou dobu a ani jsem neplánovala přestat. Znova jsem se zhoupla hezky nahoru a zase dolů, ale chtěla jsem ještě výš a ještě! Tak vysoko, že by mi ani ptáci nestačili! Bohužel něco takového se mi nepodaří. Tentokrát jsem se zaklonila s nadějí, že se dostanu snad ještě o kousek výš. Co mě ale zarazilo byla postava, rýsující se mi za hlavou.

Narovnala jsem se a snažila zabrzdit. Když se mi podařilo dostatečně zpomalit, ohlédla jsem se znova. Nějaký mladík se tam opíral o kmen stromu, jakmile se jeho tmavé oči shledali s mým pohledem, jeho rty se zvlnily v úsměv. Chvíli jsme na sebe jen tak koukali.

"Ahoj," prolomil ticho trvající snad celou věčnost. 

------------------------

Chtěla bych poděkovat mým beta-čtenářkám LunaDiabolica a HaBstories, určitě kouknte na jejich profily a ještě jednou děkuji ♥