Volná

#7

"Alice, počkej!" zoufale jsem křičela, ale jako by můj hlas něco pohlcovalo a ona běžela dál.
"Nechci slyšet už ani slovo!" vyjekla.
"Já vím, že to je pro tebe těžké, ale musíš si mě vyslechnout!"
Po tvářích mi stékaly pramínky potu. Musí to vědět, musím jí to říct. Ruku jsem už měla nadosah, pár centimetrů nás dělili. Krajinu prořízl výkřik. Bezmocně jsem se skácela k zemi a do očí se mi hrnuly slzy.
"Emily, cos to udělala?!" přehlušil mé vzlyky mně až moc dobře známý chlapecký hlas.

Zděšeně jsem se vyhoupla do sedu a přitáhla si k sobě nohy. Čelo jsem měla orosené potem a oči mi zesklovatěli slzami. Hypnotizovala jsem protější stěnu a snažila se uklidnit houpavým pohybem. Tyhle sny byly horší, než všechny urážky, kterých se mi denně dostávalo.
Ještě pár minut jsem se pohupovala, než jsem vyčerpáním opět upadla, v tentokrát už klidnější, spánek.

--

Probudil mě až sluneční svit, tlačící se skrze závěsy do mého pokoje. Protáhla jsem se na posteli. To jsem asi neměla dělat, jelikož jsem spala dost na kraji a spadla jsem na zem. Zdá se, že ten den pěkně začíná.

Vstala jsem a odkráčela do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a rozčesala vlasy. Chvíli na to jsem už byla i oblečená. Vzala jsem tedy tašku a seběhla dolů na snídani.

"Dobré ráno," pousmála jsem se na rodiče, kteří mi pozdrav vesele opětovali.
Dostala jsem porci míchaných vajíček, stejně jako včera a jistě i zítra, ale nestěžovala jsem si. Rychle jsem je do sebe kopla a vyrazila ven. Musela jsem se ještě stavit na mém místě, kde jsem včera nechala zápisky. Stále mi ale nebylo jasné, proč mi je vlastně přines.

Lesní cesta se stále zužovala, až se z ní stala jenom malé pěšinka, po které jsem po chvíli došla na ono místo. Vskutku tu leželi na zemi nějaké kopie zápisků. Rychle jsem je čapla a sprintem vyběhla směrem školy. Měla jsem co dělat, musela jsem se dostat skoro na druhý konec města.

--

Udýchaně jsem se opřela o skříňku polepenou nenávistivými vzkazy. Otevřela jsem jí a vzala si potřebné učebnice. Když jsem skříňku zabouchla, všimla jsem si učitele hudebky, jak mě z druhé strany chodby hypnotizuje pohledem. No bezva, to už to taky ví?
Pohled jsem mu raději neopětovala a raději zamířila na první hodinu.

Hned, co jsem přišla do třídy, začalo zvonit. Měla jsem radost, že jsem to tak hezky stihla, dokonce mě cestou ani nikdo nepodkosil. Usadila jsem se na místo, načeš přišla učitelka se slovy, ať zůstaneme sedět.

"Hej pizdo! Neměla bys seděl na zemi? Škoda židle pro tebe!" ozval se hlas za mnou.
Nevím, co se se mnou stalo, ale otočila jsem se po hlase a rozpřáhla ruku. Pak už se jen třídou rozlehla rána mé ruky, narážející do jeho tváře. Třidou se roznesli posměšné zvuky a já věděla, že poprvé v životě nepatří mně.

"White! Do ředitelny!" zařvala učitelka.

Dobře, tohle jsem asi opravdu přehnala.

Se sklopeným pohledem jsem si vzala věci a odkráčela ze třídy. Bezva, to si ne mě ředitel Peterson zase smlsne.

Zaklepla jsem na dveře od ředitelny.

"Dále!" ozvalo se zevnitř.

Nervózně jsem polkla a otevřela dveře.

"Co tu chceš?!" zakřičel na mě ředitel.

"Mám. Mám vám vyřídit, že dnes přijdou instalatéři," zalhala jsem.

"Cože?" zatvářil se ředitel zmateně. "Odejdi," potichu, ale přísně rozkázal a ukázal na dveře.

Vycouvala jsem z ředitelny sedla si poblíž na lavičku. Co jsem to udělala? 

---------

Lidi ukazuje se vám kapitola na mobilu v pohodě?

Mně to nějak blbne a vynechává mi to pasáže, tak snad jen mně :'D