insp.

Karamel a kaštan

Držel jsem ho za ruku, když jsme seděli na naší střeše (ten kus nad chodbou, který je rovný a skrytý před zraky z ulice i z dvorku) a přemýšlel jsem o tom, že jen tady se můžeme chovat tak jak chceme, jelikož nás nikdo nevidí. Bylo to poměrně unavující a cítil jsem se tak omezovaný. Všichni si myslí, že jsme nejlepší přátelé, protože chceme vypadat jako nejlepší přátelé. Oba se bojíme. Co kdyby se to někdo dozvěděl? Ve škole? Doma? Zničilo by nás to oba. Robin měl nejlepší průměr ve škole. Nejlepší vztahy s učiteli, nejlepší výsledky v olympiádách. Všechno by se zhroutilo jako domeček z karet, kdyby se o tom někdo dozvěděl.

Poslouchali jsme společně Guns N Roses (lidi.. držte huby a vy víte ke komu mluvím!). Robin neposlouchal hudbu, není to tak, že by ji neměl rád, spíš mu nic neříkala, takže měl sluchátko v uších jen kvůli mně. Učil se, proto jsem nechal hlasitost nastavenou potichu.  Koukal jsem na ptáky letící kolem.

"Co budeme dělat?" vypadlo ze mě.
"Hm?" Robin nevnímal, soustředil se na učení. Občas mě štvalo mít za kluka takovýho šprta.
"Co budeme dělat?" zopakoval jsem, přestal jsem pozorovat ptactvo a otočil se na něj. Stále nezvedl hlavu od sešitu a prohlásil: "Musím se naučit, takže dokud tohle nebudu umět tak nic."
"Nerozumíš mi. Myslím, co budeme dělat za pár let? Budeme se pořád schovávat? Budeme spolu?" Robin si mě ustaraně prohlížel, zatímco ze sluchátek hrála kytara. "Co když se nakonec rozhodneme chodit s nějakou holkou? Jen... jen protože budeme muset? Bojím se, co se stane, až se to někdo dozví."

Na chvíli mezi námi zavládlo ticho. Slyšel jsem vzdálené vřískání dětí a hluk a pokřikování ze stavby a také začátek další písničky, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Robin se na mě díval... snad káravě? Tvrdě? Sklopil jsem oči. Byl jsem vždycky ten z páru, kdo přemýšlel srdcem, zatímco on s sebou nosil hlavu. Uvědomil jsem si, že teď mi řekne to, co se říká. "Příliš se strachuješ. To bude dobrý. Nemysli na budoucnost. Budu tu s tebou." A zjistil jsem, že nic z toho nechci slyšet.

Ucítil jsem jeho prsty, jak se mi lehce zaplétají do vlasů, které jsem si už přes půl roku nechával narůst. Zvedl jsem oči a viděl jsem, že se usmívá. Trochu jsem se zaculil. Pak jsem si připadal jako vlhká puberťačka a narovnal jsem se, nicméně jsem cítil krev ve tvářích.

"Jsi vůl." řekl.
Zakřenil jsem se a žduchl ho do hrudi. Zasmál se a rychle mě políbil. Usmíval jsem se na něj a uvědomil si, že všechna ta přesládlá a umělá klišé, které vám lidi napovídají o lásce, přece jen zas tak umělá nejsou. Motýlci v břiše, ztrácíte se v něčích očích, máte pocit, že život je fajn, když jsou s vámi a trpíte, když odcházejí...

"Tak podívej. Pokud s tím chceš něco dělat, můžem hned teď. Můžeme vyběhnout na ulici a křičet "Jsme teplí!". Můžeme jít za tvejma rodičema, láskyplně se na sebe podívat a políbit se. Můžeme se zítra ve škole chytit za ruce před tou tvou bandou idiotů, kterým říkáš kámoši, ale nebyli by tě schopní přijmout takovýho jakej seš. Můžeme udělat cokoli budeš chtít."

Chvíli jsem se na něj díval a cítil studený pot, jak mi běhá po zádech. Navrhuje mi veřejný ponížení? Jistě, také bych to rád přestal skrývat... jenže následky jsou moc drastické. Robin si zřejmě mých rozpaků všiml. "Nebo můžeme počkat dva roky a odjet spolu studovat do ciziny. Tam může být každýmu jedno co děláme. Ale musíš ty dva roky vydržet udušenej tady."

Podíval jsem se do jeho karamelově hnědých očí. Levé obočí mu částečně zakrýval pramen kaštanových vlasů. Miloval jsem jeho obličej. Ne pro vzhled. Ale protože byl tak mírumilovný a rozumný. Představil jsem si dva roky toho, co děláme teď - skrývání se. Říkáme, že se "spolu učíme" místo toho, abych přiznal, že chci strávit čas se svým klukem. Když o mně Robin před lidmi prohlásí něco milého, prohodí hned něco lehce urážlivého, aby všichni viděli, že jsme "jen kámoši". Nemůžu ho políbit, nemůžu ho ani chytit za ruku, ani poškrabat ve vlasech, ani obejmout. Nemůžu se na něj ani příliš dlouho dívat.

Dva roky. Dva dlouhé roky. Copak není lepší se s ním objímat otevřeně než v ústraní. Jen dva roky posměchu a byli bychom pryč.

"Víš co. Jdem postrašit moje rodiče."