insp.

Bi? Bi.

Rodiče mi odmalička říkali, že jakmile se zamiluji, svět pro mě bude krásnějším místem, že budu rázem šťastná, plná života. Ale pro mě láska znamenala konec.

Nikdy jsem nemyslela, že budu jedna z těch puberťaček, které se budou chitotat a červenat a obecně dělat takové ty 'nánovité' věci obnášející to, že si mě lidé vybaví jako "roztomilou". Ta představa se mi příčila, jelikož jsem byla osoba čistě logického myšlení. Netvrdím, že nemám city nebo odmítám přítomnost mezilidských vztahů ve svém životě. Jen jsem neměla zájem o románek, o kterém jsem věděla, že skončí v troskách. Jenže jsem se přece jen zamilovala.

Je pravda, že šestnáct je na tohle ideální věk. Hormony jsou v plném proudu, vy jste v prváku nebo druháku - čerstvě na střední a cítíte kolem sebe tu atmosféru, že tohle mají být nejlepší léta vašeho života. Pár vašich kamarádek už s někým chodí a vy se začínáte ve společnosti plné zamilovaných párů cítit trochu nepříjemně.

Nejdříve jsem své city neuvědomovala. Popravdě, kdo ano, když jste nikdy nepřemýšleli nad možností, že jste homosexuál. Přesně kvůli tomu bylo moje zamilování zároveň mým koncem. Jakmile jsem pochopila své chování, snažila jsem se to svést na hormony. Vydržela jsem to půl roku, než mi došlo, že bohužel nejde o hormony. A přišly obavy o komplikacích s tím spojené, o tom, jak by tohle přijali rodiče, o tom, že pokud se to někdo dozví, pěkně si to budu vyžírat ty následující tři roky a následně zoufalá naděje, že bych mohla být aspoň bisexuálka, čímž bych mohla kus sebe oddělit a uzamknout.

Zoufale jsem se snažila najít atraktivnost na klucích. Nějaké náznaky jsem cítila, ale věděla, že si to jen podstrkuji. Dokázala jsem uznat, když byl kluk hezký, ale mně osobně přitažlivý nebyl.

K tomu všemu se přidalo to, že moje slabost se mnou sdílela třídu každý den a já se několikrát přistihla, jak na ni nekontrolovaně zírám. Přestože jsem se snažila být nenápadná, modlila jsem se, aby si mě nevšimla. Velmi špatně by se mi to vysvětlovalo. Jenže jsem si nemohla pomoct.

Cítila jsem se jako úchyl, trochu i stalker. Bylo mi hloupě, trapně, smutně, zoufale, ale rozhodně ne šťastně či příjemně. Možná, že jsem zažila krátké chvíle radosti, když se usmála a mně proletělo v břiše tisíce motýlků, ale hned poté následovala hanba, vztek a znechucení sama nad sebou.

Přesto jsem pokračovala a zírala dál na její dlouhé černé vlnité vlasy v culíku a úsměv a kulaté tváře a-

Byla jsem jedno velké klišé, bylo mi ze sebe zle. 'Používej hlavu! Stejně u ní nemáš šanci!'

Pak se stalo to nejhorší, co se jen stát mohlo. V druhém pololetí druháku nám byl přidělen společný projekt. Myslela jsem, že se na místě zastřelím.

O nic takového jsem nestála. Chtěla jsem dostudovat střední a zapomenout. Nechtěla jsem románky a rozhodně ne nešťastné románky, ale nejhorší variantou by byly zakázané románky.

Teď se tomu ale nedalo vyhnout, čekalo se ode mě, že budu s Grace spolupracovat a že odvedeme slušnou kvalitní práci, která musela obnášet přípravu a ta zase musela zahrnovat návštěvu něčích domů a mezilidské interakce.

Jednalo se o prezentaci do zeměpisu. Podrobné vyprávění o geografii, populaci, zvycích, kultuře a tak dále. Na nás padla Čína. Samozřejmě nevím o Číně vůbec nic natož Grace.

Seděly jsme u ní v pokoji. Obklopovaly mne jemně oranžové stěny a vše měla decentně zařízeno, poklizeno, uspořádáno, prosvíceno světlem z okna přímo do zelené zahrady překypující květy a já se cítila až trapně při vzpomínce na svůj nepořádek a zatažené žaluzie do ulice.