insp.

21:00

"They're turning us into monsters
turning us into fire"

Podíval jsem se na červená čísla blikající na displeji vedle mě. 21:00. Převalil jsem se a snažil se vypudit zahanbenou myšlenku, že jsem se za celý den nedokázal zvednout z postele. Oh bože, ještě že tu není. Sevřel se mi žaludek, zachvěl jsem se a najednou jsem si přál, abych usnul a už se neprobudil.

Ještě mám deset hodin než se vrátí domů. Bojím se, netěším se, hnusí se mi. A na druhé straně, někde v koutku mysli na něj čekám, vyhlížím ho. I když vím, že to skončí jen ranami a modřinami. Možná bych se mu měl postavit, ale nedokážu to. Nezvládnu se od něj odtrhnout. Miluji ho.

Udělalo se mi zase zle od žaludku a zevnitř do mě bušil pocit viny.
Jsem tak blbej a naivní, jsem takovej zasranej idiot, kdybych chtěl můžu utýct, můžu se sbalit a už ten jeho zasranej ksicht nikdy nevidět, nikdy v životě už bych ho nemusel potkat.
Ale nemohl jsem. Bylo mi do pláče, protože bych to nezvládl - sebrat se a zmizet. Miluji ho. Přes to všechno- Přes to všechno k němu stále cítím tolik. Jako bych mu byl zavázán, něco mu dlužil. Vzpomenu si na ty noci, kdy mě pohladí po zádech a pošeptá něco skvělého. Něco, co mě přiměje si myslet, že jsem mu rovný, že mě má rád.
Tohle není žádná romantická slátanina, žádná hra. On není tvůj zachránce. Je to hajzl, prachsprostej hajzl. Cítíš se speciální? Lepší? Cítíš se jiný, když víš, že vedle tebe leží? Zapomínáš na ty další noci? Kdy je na prostěradle krev a ty křičíš, tahá tě za vlasy-
Prudce jsem zamáčkl víčka a zaskuhral jsem. Nechtěl jsem na to myslet. Nechtěl jsem si připomínat ty důvody, proč bych se místo zoufalého povalování měl zvednout a utéct, dokud je čas, protože skutečně jsem ho miloval.
Byl jiný. Měl v sobě jinou jiskru než všichni ostatní, než kdokoli, koho jsem kdy poznal. Prožil jsem s ním tolik věcí. Možná, že proto jsem se k němu nalepil... protože mi připomínal něco, co mi pomohl opustit. A neuvědomil jsem si, že se dostávám do stejné pasti jako dříve.

Nic si nezasloužíš. Podívej se na sebe. Snažíš se ze sebe udělat mučedníka. Nechápeš to? Lidi zažili horší věci než ty. Přeháníš, ty ufňukaná buzno. Vždycky jsi přeháněl a schovával ses a klepal ses jak zamrdaný psisko.

Polkl jsem a znovu střelil pohledem na hodiny. 23:11. Čas ubíhá tak rychle. A každá minuta, každá sekunda mne vede blíž a blíž k záhubě.

Čtyři články prstů seřazené pevně vedle sebe se řítí blíže. Bolest. Trhnu sebou. Zjistím, že je to jen vize a převalím se na bok. Znovu pevně zavřu oči a cítím, jako by celé moje tělo padalo hlavou napřed do nekonečné pomyslné nicoty.

"Podívej se na mě! Podívej se na mě kurva!"

Motá se mi hlava, končetiny se mi pomalu otupují, v hlavě mi pádí jedna myšlenka a vzpomínka za druhou.

"Přísahám jen to leželo na stole! Nevěděl jsem, co to je! Nevěděl jsem to!"
"Co se tu do hajzlu děje?!"
"To se tě netýká Artiome, zapadni zpátky a drž hubu!"
"Nepamatuješ si, kdo tu velí?! Ty zapadni zpátky a drž hubu!"

"Ještě jednou uslyším něco takovýho a přísahám bohu, že chcípneš kluku, zdechneš na místě."
"Jen jsem- myslel jsem-"
"Je mi u prdele co sis myslel, prostě zmlkni a pojď dolů!"

"Ššš. Ticho buď, nefňukej, nebo to uslyší. Uslyší tě!"
"Něco tu musí být. Hledejte, bude někde zalezlej!"

"Někoho mi připomínáš."

Všechno se slévalo dohromady. Co byla skutečnost a co už ne? Nebyl jsem si jistý. Slyšel jsem ten hlas stále dokola a dokola. Odcházel? Nebo přicházel? A chtěl mě zabít nebo zachránit? Nikdy jsem si nebyl jistý.