insp.

I HATE MY FRIENDS

Nesnáším ty nechutně se přetvařující se kretény. Nesnáším, jak se usmívají a dělají, že je bavím, že se o mě zajímají. Nikdo nerozumí, čím si procházím. Nečekám, že by to chápali, ale tak děsně mě vytáčí. Nesnáším svět kolem mě, nechutně zmrvenej, zničenej a odpornej. Lidi jsou pokrytečtí, povrchní a sráči. A nejhorší jsou moji přátelé, kteří sami moc dobře v jádru vědí, že mí přátelé nejsou. Jsou to hajzli, kteří nevidí, neslyší a nerozumí. Nechci být obklopená nějakýma sráčema, který netuší, co svět kolem nás znamená. Maj vymetený hlavy, jsou to jen mrtvý duše, který mizej pomalu ale jistě ve víru času, stejně jako všichni, ale neuvědomuj si to. Nezžírá je ta představa, že zmizí, navždy, ať by byli sebeslavnější, jejich život je zmrvenej od začátku až do konce. Nezmění nic, budou zapomenutí. Všichni jsme tak zapomenutelní, postradatelní a těmhle plytkejm kreténům je to jedno. Budou se smát, budou chlastat a žvanit a čas jede a jede dál. Jsme neoriginální. Jsme všichni stejní. Existence plyne a naše životy jsou tak křehký, zranitelný. Stačí cokoli aje to v prdeli. Ale lidi žvaní a mrhají vším kvůli malichernostem, kvůli tomu, že Jessica teď chodí s Jackem. A takhle jsem si proseděla další oběd, jeden z mnoha dalších stejně pošahanejch obědů, zatímco se mi v hlavě honily scénáře, nápady a ideje a nikdy nevyřčeny, zapomenuty, protože debata je moc složitá, moc komplikovaná na všechny ty malé mozečky brebentící kolem mě. Malé bezvýznamné, mrtvé. Ve zlomku sekundy všechno bude pryč. Tahle planeta a vesmír. Nestihneme nic objevit, ani se rozhlédnout a vše nám uteče, rozplyne se v tornádu, které se řítí stále rychleji a rychleji a rychleji. Kdo mě může vynit, že jsem naštvaně odešla? Jak se tohle dá vydržet? Jak mohou obyčejní lidé žít s touhle představou v hlavě? Jak můžou být všichni tak jednoduší?

To je přesně ten důvod, proč jim nemůžu nic sdělit. Nedokázali by ani debatovat o teorii, natož přijmout obyčejnej fakt. Od narození mi všichni nutí opak ale nikoho nenapadlo, že ne všichni musí zapadat do jejich vyrobenejch škatulek? Další otřesná vlastnost lidstva, všechno se snaží zařadit, roztřídit, udělat v tom pořádek, ale asi je nenapadlo, že to někdy prostě do hajzlu nejde! Nejde každýho někam nacpat! A to je ten důvod, proč nejsme originální, nikdo nesmí být. Je to zakázaný, už ve škole vám nutí ideje těch druhých, nesmíte vybočovat, nesmíte vykukovat z davu, jinak jste weirdos. Dřív tě za to upálili. Nesmíš se lišit, musíš spadat do téhle definice, protože jinak jsi kamaráde duševně nemocnej víš? Nebo jedeš do koncentráku. Tomu se dneska tak neříká z čistě korektních důvodů. "Nápravné tábory". Jasně. Je mi z tohohle zle, na zvracení. Je mi zle z týhle zvrácený mentality, kdy chcete vyhladit všechno, co se liší. Černý, asiaty, všichni jsou to čuráci co?

Ale co se změní, když tu budu píčovat? Nic! A to je nejhorší, ta bezmocnost, bezvýznamnost. Jsem jen otravná nácka, nic nedokáže, zanikne. Zapomene se na ni. Chvíli bude terčem posměchu za to, že se snaží bránit lidská práva a pak zdechne. A bude ji to srát. Ostatní ne. Ostatní chcípnou s tou trapnou myšlenkou, že žili skvělý život. A já ne. Budu vědět, že svět bude uhánět dál a beze mě. Možná mi někdo bude chodit na hrob dalších 50 let. A potom? Pusto. Nic. Tma. Na co to tedy je? Na co je vesmír? Obrovská plocha, nekonečná a přitom je to celé jen tma, nesmyslná tma a pak konec. Přece tu musí být něco, nějaký skrytý význam, cokoli. Ale není. Nikdy se nic nestane. Za co tedy bojovat? Za co, když se všechno vytratí? Za mír? Nepotrvá ani mrknutí oka. Za lásku? Opadne. Nejsme vyjímeční. Nejsme speciální. Nejsme ničím. Můžeme přežívat, ale jak žít, když není nic před námi? Chcete být úspěšní? K čemu? Zmizíte. Vzpomínky zmizí. Myslíte, že budete známí po staletí? Tisíciletí? Možná. Ale co potom? Ta stopa se vytratí. I kdyby na ni někdo navázal, i ta zanikne. Pro co stojí za to zemřít?

Potřebuji vědět, že tu někdo je, vedle mě. Ale nikdy tu nikdo nebyl. Ani rodina, ani přátelé. Ti všichni mě zamítnou. Nikdo nebude stát vedle mě s vědomím, že si se mnou nikdy nezašuká. Jsem odporná nebo jsou odporní ti druzí. Jedno z toho to bude. Ať je to jakkoli, odmítnou mě, odhodí, pokud jim prozradím, že jsem asexuálka. Nemůžu. Zůstanu sama, vím to, protože všem jde jen o sex, i když o tom by vztahy neměly být. Jenže jsou a já zůstanu sama, navždy, sama, bez talentu, bez budoucnosti, sama a zlomená, sama a zapomenuta v toku času.

Nejsme originální. Nemůžeme být originální, naše mozky fungují všechny stejně. Jsme jako armáda zombie, plazících se líně kupředu za neviditelným cílem, který se vzdaluje dále a dále. Když někdo zrychlí, ostatní k němu buďto natáhnou hnáty a ušlapou zpátky a nebo se k té mlhavé vidině nikdy nestihne dostat. Je tak daleko, tak strašlivě daleko a s každou vteřinou je dále. A lidstvo jako obrovský dav prázdných skořápek se plahočí se stejnými myšlenkami až do konce věčnosti. V mraku prachu, za světlem čehosi a nikdo netuší, co to je. Všechny emoce, nápady, umění, vědy jsou jen iluze. Svět takhle nefunguje, všechno jsou jen atomy. Ty nemají emoce, nemají nápady. Jsou to jen shluky protonů, neutronů a elektronů. Naše osobnosti jsou jen iluze v obrovském nekonečném vesmíru neživého. Stejně tak náš chtíč a naše sexualita, jsou to jen smyšlená slova beze smyslu, ale přesto všechno se to bude řešit, protože si nikdo neuvědomuje, co je skutečně realita kolem nás. Přestože žádný základní princip ve skutečnosti neexistuje, všichni se ho snaží najít. A všichni se snaží vytvořit obraz ideálního člověka, přestože slovo ideální je špatné. Neexistuje nic ideálního, neexistuje jediná pravda. Jsou milióny pravd, milióny možností.

Moje možnost, ztracena v tom davu, který se vleče věčností, možností ve skutečnosti nikdy nebyla. Neměla jsem na výběr, nedostala jsem žádnou nápovědu nebo návod, jak to udělat. A jestli jsem kdysi mohla něco udělat pro to, abych teď nebyla tím, čím jsem, už je příliš pozdě. Nikdo nezmění to, že se mi sex hnusí a nezměním to a ani to nechci změnit. Nejsem originální. Nikdo nejsme.

_All we are is stars_