insp.

Červená a modrá

Vlastně jsem měl vše, co jsem si jen mohl přát. Rodinu střední třídy, spoustu přátel, dobrou školu, střechu nad hlavou, zaplacené koníčky, kapesné, zdravou dávku volnosti. Nic mi nechybělo, byl jsem bezproblémový kluk. Až doteď. Mám v hlavě guláš a to to začalo to nevinně a obyčejně.

Procházel jsem se po břehu potůčku a seděl jsem na kořeni nad vodou, který byl tak dokonale vytvarovaný, že sloužil perfektně jako odpočívadlo. Potok sice nebyl nijak velký, ale v některých místech se jeho břehy tyčily do výšky, z které byste nechtěli spadnout. Voda pode mnou tiše zurčela a pádila dál.

Vtom jsem na druhé straně v lesíku viděl pohyb. Zaostřil jsem a viděl něčího malého černého psa. Chvíli jsem ho pozoroval a pak jsem si uvědomil, že se asi ztratil páníčkovi. Přeskočil jsem potok a rázem jsem stál pár metrů od zvířete. Ani neprchalo, bylo snadné ho chytit. Obešel jsem říčku až k mostu a pokračoval po cestě s tím, že ten malý kudrnatý pes asi skončí na pár dnů u nás doma a my budeme muset věšet plakáty. Jenže tak to asi nebylo.

Přede mnou se objevil kluk stejně starý jako já s hnědými vlasy, na kterých měl naraženou ušanku. Volal něco přes potok, ale nerozuměl jsem mu. Když se otočil za zvukem šelestu nohou a uviděl mě, rozběhl se za mnou.

"O můj bože, ty jsi našel Jackie!" natáhl ruce a převzal si ji. "Přeskočila mi potok asi před půl hodinou. Děkuju! Jo, ehm já jsem David." Ruku mi nepodal, protože držel svého zbloudilce. "Ehm," zaváhal jsem, ale pak jsem si řekl 'Proč ne?', stejně se mi také představil, "jmenuju se Viktor?"

No a to byl start. Pozval mě k sobě, aby mi poděkoval a když jsem odcházel, řekl, ať na něj vždycky zaklepu, když půjdu kolem. No a tak jsem klepal.

David byl fajn. Měl dobrý smysl pro humor, byl inteligentní, ale víte, jak to chodí, byl i pěknej vůl, s kterým uděláte pár kravin. Občas jsem zašel k němu domů a hráli jsme hry nebo něco takovýho, i když to se moc často nestávalo, celkem se svému domu vyhýbal.

Pak mi došlo, že schválně chodím kolem jeho domu, abych mohl "klepat". Jasně, zní to tak, že o nic nejde. Jenže dřív to bylo obyčejné - prostě, když jsem šel náhodou kolem, ozval jsem se. Najednou jsem se choval jako magor.

Z té jeho přitroublé ušanky jsem si dělal vždycky srandu, ale pak chytla takové osobité kouzlo a já si ho neuměl představit bez ušanky. Všechno na něm mi připadalo tak podivně osobité, až mě z toho mrazilo v žaludku. Doslova. Byl to divný pocit.

Jednoho dne jsem tedy šel "náhodou" kolem a šel jsem "zaklepat" (tedy zazvonit, abych byl opravdu přesný). Nic se nedělo a já slyšel jen tlumený křik. Pak řinčení rozbitého skla. Trochu jsem couvl od dveří a sevřel se mi žaludek. Váhal jsem, ale nakonec jsem se odhodlal a držel zvonek, jak nejdéle jsem si dovolil. Křičení nepřestalo, ale za chvíli mi čísi oko otevřelo dveře. Tedy, to oko jsem poznal. "Běž pryč." zašeptal naléhavě a já slyšel silný mužský hlas, jak řve: "Dělej! Dělej a pohni si! Slyšíš, Davide?! Rozumíš mi, Davide?!"

"Co se tu-"
"Prosím, běž pryč."
Pak jsem si uvědomil, že se mu hlas chvěje, což nešlo v šepotu rozpoznat. Lámal se. On celý.
Pomalu se zavíraly dveře a s nimi mizelo oko. Strčil jsem do dřeva, popadl ho za paži a vytáhl ven.

Viděl jsem druhé oko.
Jeho přirozená barva očí byla zelená. Ale teď měl jedno modré. Respektivě tak napuchlé, že jste viděli jen rýsující se modřinu kolem.

Ret měl natržený a lehce napuchlý. Pohled strhaný.

"Davide!" hlasitost řevu se minimálně ztrojnásobila. Slyšeli jsme dunivé dupání a oba jsem pochopili, že míří ke dveřím. Znovu jsem ho chytl za ruku a řekl: "Zdrhej." Za námi se ozývalo naštvané: "Davide! Ty jeden zasranej zmetku!"