Lost Targaryen

Kapitola první.

Venku probíhala zimní hrůza. Vločky připomínající spíše velké sněhové koule, které se neustále snášely z oblohy a tvořily husté závěje sněhu, než malé a ladné vločky dopadající pomalu na zem. Mlha, jež by se mohla už posledních pár dní přímo krájet znemožňovala dohled na dva metry před sebe, proto všichni chodili v početných hloučcích, jak měšťané tak i stráže, které ve hlídkách procházeli město pod hradem.

Z komínů domů se směrem k oblakům valily sloupce kouře a jen sem tam se někdo z tepla domova vydal pro dříví a nebo do krčem, na rozích ulic, které byly přeplněné k prasknutí nejen obyvateli, ale i pocestnými, kteří se zastavili, aby přečkali nehostinné počasí, jenž venku panovalo.

Za okny mého pokoje jsem té hrůze, jež venku probíhala pouze přihlížela. Krb, který stál hned vedle mohutného dubového stolu, u něhož jsem seděla, prohříval celou místnost. Polena v něm praskala a občas malá jiskřička vyletěla na kamenou podlahu, kde ihned uhasla. 
Šlo slyšet jenom škrábání brku u pergamen a listování stránkami staré knihy, která přede mnou byla položená. Svá nejlepší léta měla za sebou. To bylo očividné. Vazba byla již na mnoha místech skoro úplně zničená, stránky byly zničené rozlitou vodou, která se na ně nejspíše před několika lety vylila, a pár stránek už viselo jen na vlásku. Proto již polovina byla přepsána mým úhledným písmem na pergameny, které byly vyskládané do vzorného komínku po mé pravici.

Byla to pohádková kniha. Chůva mi z ní čítala, když jsem byla opravdu malá. Děsila mě příběhy, o kterých říkala, že jsem pravé a já se poté každou noc bála toho, že se v oknech objeví obrovský drak a sní mě. I přesto jsem jí, ale milovala. Vždy jsem napjatě čekala než příběhy v ní skončí a nikdy jsem nedokázala usnout, jelikož děj byl tak napínavý, že i když jsem byla jakkoliv unavená, mé oči se nedokázaly zavřít.

Jeden z babských příběhů, které v ní byly napsané jsem milovala obzvláště. Vyprávěl o jedné ze studených válek, které se zde na severu strhly. Na jedné straně stáli divocí, na druhé straně prastarý rod, který si osedlával draky. I když se zdálo, že divocí, budou přeci jen poražení, dokázali jednoho z jezdců i s jeho drakem shodit z oblohy. 
Ten největší a nejděsivější drak, který měl šupiny z ledu, ledový oheň a pamatoval si i Bílé chodce, se znesl v bezvědomí k zemi. Při jeho dopadu se vytvořil obrovský kráter, ve kterém tělo toho hrůzného draka zůstalo až do léta. Nikdo se neopovážil se ho dotknout, ve strachu, že by se drak probudil a mstil se. Když však na jeho ledové tělo začalo pražit letní slunce, led, který byl na jeho šupinách se začal rozpouštět. 
Brzy se obrovský kráter zaplnil vodou a tělo draka v jezeře zůstalo navždy.

Vždy to byl jeden z příběhů, kterým jsem v dětství holdovala nejvíce, jelikož jsem věděla, že jezero poblíž Zimohradu, kde se měla bitva udát opravdu existovalo a nespočetkrát jsem toužila se tam vydat. Pořád jsem byla jako ta malá zvědavá holčička se dvěma copánky a panenkou ve dlani, kdekoliv, kde jsem šla.

Dopsala jsem svá poslední slova a konec pergamenu jsem obohatila o malou hvězdičku. Znak, který byl na všech mých přepsaných pergamenech. Odložila jsem brk na kousek látky, aby inkoust neušpinil stůl a prohlédla si ještě jednou své dílo. Musela jsem se nad ním spokojeně pousmál. 
Pomalu jsem vstala, zasunula židli zpátky ke stolu a natáhla se na postel s nebesy pro plášť s hustou srstí, která sloužila jako límec a v zimě hřála. Zapnula jsem si řemínky na prsou, natáhla si na dlaně kožené rukavice.

Vzala jsem ze kliku starých dveří a vyšla na chodbu, kterou nyní osvětlovaly jenom pochodně na zdech. Kolem procházelo služebnictvo, které nosilo vyprané povlečení a látky zpět na jejich místo, anebo stráže, které hlídkovali na své každodenní stráži. „Dobrý den lady." Zaslechla jsem za mnou milý hlas. Trhavě jsem se otočila a spatřila za sebou jednu z mých komorných, která zrovna nesla do mé komnaty vyprané šaty ve svých dlaních. Ladně se mi poklonila a její úsměv na tváři se ještě rozšířil. 
„Anillo." Usmála jsem se a ustoupila jsem stranou, aby mohla projít k mým dveřím. „Váš otec je na nádvoří pokud ho hledáte. Nebuďte tam, ale dlouho ať nezmrznete." Upozornila mě starostlivým hlasem a poté již vešla do nitra mé komnaty.