Lost Targaryen

Kapitola druhá.

Malá holčička uměla sotva chodit a přesto sebevědomě cupitala chodbou v šatech oranžové barvy, které jí dosahovaly těsně pod kolena. Na jejich suknici se leskla zlatá výšivka, stejně tak jako na malých střevíčcích, které jako kdyby patřily novorozeněti. Své dlouhé hnědé vlasy, měla spletené do dlouhého copu, ve kterém bylo luční kvítí a ve svých drobných dlaních pevně svírala malý dřevěný meč. „Kde jsi? Tati?" Ozval se její jemný a tichý hlásek chodbou. Odvážně nahlížela do všech tmavých koutů, kde by se dítě jejího věku bálo jít a trpělivě vyhlížela, zda nezpozoruje někde pohyb. „Hledej. Už mě skoro máš." Zaslechla hluboký hlas, který se chodbou rozléhal jako ozvěna. Její trpělivost jí už ale došla a proto vzdávajíc se, se posadila na zem doprostřed chodby a začala si svůj meč pozorně prohlížet.

„Do zbraně mladá dámo!" Ozvalo se za ní. Malá holčička vyskočila bleskově na nohy a na tváři se jí rozzářil úsměv. „Správný voják se nikdy nevzdává! To si pamatuj." Upozornil jí otec, který měl ještě stále tmavě hnědé vlasy, které kontrastovaly s jeho ledově modrýma očima. Jeho tvář jako kdyby náhle o několik let omládla a žádné vrásky se na ní nenacházely. „Já tě porazím!" Zvolala holčička a rozběhla se sebevědomě proti němu, přičemž ho zasáhla do hrudi. Muž se komicky chytil za srdce a skácel se k zemi. Malá princezna radostně vypískla a její úsměv se ještě více rozzářil.

Když však muž na zemi ležel déle než normálně, starostlivě umlkla a klekla si k němu, přičemž ho poklepala po tváři. „Tati?" Pípla a do jejích očí se najednou začaly hromadit slzy. To už se ale muž najednou probudil, vyskočil na nohy a vynesl jí nahoru do náruče. „Neboj se Eliano. Nic mi není.." Ujistil svou dcerku a věnoval jí srdečný úsměv. „Nikdy bych tě neopustil. To přeci víš, ne?" Koukl se jí do očí s vážným pohledem. „Mou malinkou holčičku!" Uculil se a polechtal jí prsty na bříšku. Eliana se zasmála a s radostými jiskřičkami v očích se podívala do ledově modrých očí, které jí láskyplně sledovaly. „Jsi jenom moje. Na to pamatuj. Nikomu tě nedám." Mrkl na ní ještě a pomalu se svou dcerkou v náruči přešel k jednomu z velkých oken, ze kterého byl dechberoucí pohled na hory a rozsáhlé pastviny s pobíhajícími stády majestátných koní.

„Ta bude jednou tvá." Ukázal otec na malé hříbě zbarvené stejně jako havraní peří, které skotačilo kolem své matky. „Jak jí pojmenuješ?" Zeptal se jí zvědavě a podíval se na dcerku. Ta se natáhla, aby z okna viděla a chvíli malou kobylku pozorovala. Byly skoro stejné. Plné energie a života a tak mladé. „Jak se jmenuje maminka?" Nazdvedla tázavě obočí a otočila se na svého otce. Ten zaskočen otázkou chvíli mlčel a pohledem byl někde v dáli za horama. „Rhaella.. Jmenuje se Rhaella." Odpověděl jí a pousmál se na ní. Přesto jeho tvář vypadala smutně.

„Bude se jmenovat Rhaella." Pokývala holčička hlavou a ještě jednou se radostně podívala na klisničku. „Kdy se maminka vrátí?" Zeptala se ho opatrně a naklonila svou malou hlavičku na stranu. Její velké hnědé oči, ve kterých se na některých místech objevovaly záblesky fialové barvy přitom pozorovaly muže před sebou, který jí držel v náruči. „Jednou se vrátí. Miluje tě Eliano a pořád na tebe myslí. Má tě stále u sebe, tady.." Ukázal na dceřino srdce. „A ty jí tam máš také." Pán Zittau se přitom podíval s láskou v očích na svou dceru. Tak moc v ní viděl svou lásku.

„Neboj tati. Maminka tě má taky ráda. Ona se pro tebe taky vrátí." Pronesla rozhodnutě holčička a objala ho svými dlaněmi kolem krku.