Mračna se stáhla, obloha zčernala a zahalila celý sever do podivné černé roušky, jejíž strach a bezmoc se dostávala do morků kostí každému, kdo hleděl na to ztělesnění hrůzy. Desítky, tisíce, milióny představitelů smrti. Smrti, která povstala z mrtv...
Předem se omlouvám, že tato kapitola bude delší. Snad vám tím vynahradím mé prokrastinační období, kdy nic nevycházelo. Doufám, že se u toho neunudíte k smrti.
Přeji hezké čtení! p.s.: zanechte hvězdičku nebo komentář ať vím, že se vám kniha líbí a nejste jen tišší čtenáři
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
-------------
Hlavní sál Zimohradu vyzařoval nepříjemnou atmosféru, která by se dala krájet. Ve vzduchu panovalo napětí míšené s nenávistí a vzpomínkami z minulosti. Naposledy tu u podlouhlého stolu seděl Eddard Stark. S hlavou hrdě vztyčenou a upřímným úsměvem na tváři. Nyní zde seděla Sansa, která ještě před lety měla problém na onu židli vůbec ze země vyšplhat.
Její pohled plný pohrdání a cti se mi hnusil. Neviděly jsme se skoro deset let a přesto mi stále připadala jako ona malá dívka, která se nebála hlasitě snít o tom, že jednou bude vládnout celému Západozemí a její manžel bude nádherný a statečný král. Její hlava už zřejmě nyní nebyla v oblacích jako tehdy, ale přesto byl její výraz ve tváři zcela stejný.
„Takže mi zde říkáte, že jste nevěděli o tom, že Boltonové obsadili Zimohrad?" Nadzvedla Sansa nevěřícně obočí a pohlédla na mého otce, který stál se založenými dlaněmi uprostřed místnosti s Aemonem po svém boku a ledově klidným pohledem ve své tváři.
„Jsme vzdálení stovky kilometrů. Jsme rádi, když se k nám jednou za čas dostane zpráva ze zdi a nebo z Králova přístaviště. Vážně si myslíte, že by k nám Boltonové poslali posla s tím, že obsadili Zimohrad, když moc dobře věděli, že jejich armáda se nerovná ani šestině té naší? Tak hloupí nebyli." Odpověděl jí otec a díval se jí přímo do dvou zelených smaragdů.
V tom měl otec pravdu. Zittau je odříznuté od zbytku Západozemí více než Zimohrad. Do města se dostávají jen ty nejdůležitější zprávy se zpožděním několik měsíců. Havrani nejsou schopní z Vysokých zahrad doletět až do Zittau aniž by se zastavili na Zimohradu. V dobách když byli Starkové ve své plné síle nebyl s komunikací se zbytkem světa žádný problém. Od smrti Eddarda Starka však všechno začalo pokulhávat a nakonec se ten důmyslný domeček z karet, který se budoval desítky let sesypal úplně.
„Jako každý měsíc jsme na Zimohrad poslali jednu družinu vojáků, která měla zajistit výcvik vašeho vojska a od těch jsme dostali zprávy až minulý měsíc, kdy dojel pouze jediný voják zpátky do Zittau a na následky svých zranění zemřel. V té době, pokud si však již dobře pamatuji, zde byl Váš bratr Jon, nemám pravdu?" Pokračoval můj otec. Jeho hlas zněl diplomaticky. Byl přesvědčený o každém slově, které pronesl. Pohled na něj dokázal nejednoho přesvědčit, že měl více zkušeností než lidé, co zasedali u stolu před ním, dohromady.
