Lost Targaryen

Kapitola třetí.

Koně těžce oddechovali, stejně jako jejich jezdci v sedlech. Husté závěje, které se na cestě tvořily bylo stále těžší a těžší přecházet a koně se začínali bořit až po plece ve sněhu. Brzy jsme museli všichni sesednout. Se zmrzlými končetinami, ve kterých nezbýval ani krapet citu jsem dopadla na nohy do vysoké závěje, která mi dosahovala po pás. Přitáhla jsem si kožešinu pláště více do tváří, aby se mi do nich nezabodávaly krystalky ledu, které proti nám jako ve sněhové bouři odnášel vítr.

„V pořádku Eliano?" Zaslechla jsem hlas mého otce nedaleko mě. Dlaní jsem si zastínila oči a pokývla hlavou do neznáma. Pevně jsem uchopila ve dlaních obě otěže a začala se brodil závějemi sněhu. Cítila jsem jak mi mráz postoupil až do plic. Každý nádech bolel více a více a kyslíku jako kdyby při každém z nich bylo méně a méně. Přes sněhovou bouři, která nabrala na síle bylo těžké vidět kam jsme se posunuli. Bylo to jako kdybychom stále chodili na místě. Nikde okolo nebylo nic jiného než jen sníh. Bílá pustina.

Znaveně jsem sklopila zrak. Mé nohy již neměly sílu na to se prodírat tvrdým sněhem a razit cestu dopředu. Mé tělo nutně prahlo po chvíli odpočinku a tepla. Na chvíli jsem své hnědé oči skryla před světem a pomalu dýchala. Cítila jsem teplý dech Rhaelly, která stála po mém boku a těžce oddychovala stejně jako já. Mé přání však bylo vyslyšeno.

Jeden z vojáku nadšeně zvolal. „Hostinec!" To jediné slovo dokázalo ve všech vyvolat radost a naději. Všichni se rázem probrali a z posledních sil se rozešli ke stavení, které se čím dál tím více přibližovalo. I když mé nohy protestovaly a každý sval mě v nich již bolel, stále jsem s ostatními pokračovala po svých. Po pár dalších minutách jsme se všichni ocitli na dvoře před velkým kamenným hostincem. Obě patra stavení měly pár velkých oken a na dřevěné střeše se usazovala pěkná vrstva sněhu. Přesto se z komínu kouřilo a v jednom z oken šlo vidět skoro nepostřehnutelné světlo ze svíce. 

Vedle hostince stále přitom malá stodola, ve které byly nakupeny balíky sena a slámy s podestýlkou. Zřejmě jako kdyby byla připravená pro pocestné, ale ti se zde už nejspíše nějaký ten pátek neukázali. Všechno vypadalo, jako kdyby to tu někdo nechal ladem už dobrých pár týdnů. „Zaveďte koně do stodoly. Přenocujeme zde. Dále nemá cenu chodit." Zvolal Aemon na své vojáky a podal jednomu z nich otěže svého hnědého valacha. Jeden z vojáku přitom převzal i otěže Rhaelly. Stihla jsem jí ještě poplácat po krku než zmizela ve stodole s ostatními koňmi.

Pomalu jsem se rozešla za Aemonem a otcem, kteří vešli dovnitř hostince. Už přede dveřmi mě do nosu přímo bil zápach rozlitého piva a zvratků. Mírně jsem se zašklebila, ale stejně jsem vešla do nitra hostince. Touha po teple byla hold silnější než znechucení, které jsem pociťovala. 

V rozlehlé místnosti bylo pár podlouhlých stolů. Některé stály jenom na třech nohách, jiné již byly několikrát opravované. Zřejmě se tu bitky strhávaly často. Židle byly ledabyle zasunuty u stolů a nebo se povalovaly v prostoru. Prázdné nebo ještě plné misky a poháry, kolem kterých poletovaly mouchy byly skoro na všech stolech a jediné co místnosti dodávalo tlumené světlo byl drobný svícen položen na jednom z největších stolů. „Tady se asi obchodům nedaří." Podotkl Aemon a sundal si rukavice, přičemž se začal rozhlížet po okolí  a hledat nějakou živou duši. 

„Už běžím!" Ozval se rázem stařecký chraplavý hlas, div sebou Aemon polekaně neškubl. Z tmavé místnosti se najednou vynořil starý shrbený mužík. Šedivé vousy i vlasy měl rozcuchané do všech směru a kruhy pod očima podtrhovaly jeho strhaný vzhled. Stejně tak jako vrásky na tváři i na dlaních. Kolem pasu měl uvázanou špinavou zástěru, do které si ještě několikrát utřel ruce než došel až k Aemonovi.