Princess And The Cat |w. @BadKitty03

6

To, že vjela do naprosté..No. Ani samotnou dívku nenapadlo výstižné slovo pro tohle všechno.
Obrovský, opuštěný zámek, který byl pod rouškou sněhu a tmy. Takhle by popsala místo, kde se právě nacházela. Takže to byla naprostá nicota s obrovským zámkem a parkem.

Stoupla na první schod a měla co dělat, aby se jí noha nesmýkla a ona tvrdě nedopadla na zem. Vše tu bylo zamrzlé a smutné. Opatrněji našlapovala na další schody a když už byla nahoře a chtěla vzít za obrovskou kliku, dveře se samy otevřely. Otočila se nejdřív na pravou a pak na levou stranu, aby se ujistila, že za ní nikdo není a neovládá obrovské dveře.

Nikdo tam nebyl. Až na dvě hrozivě vpadající kočky, sedící po pravé a levé straně jako strážci dveří. Opatrně vstoupila dovnitř a pohledem přejela vstupní halu. Naproti ní byly ještě větší schody, než dveře a vedly někam do dalšího patra. Po levici i pravici byly další dveře, ale už ne tolik velké.

Vedle schodů byl průchod do další místnosti.

Marinette si objala rukama paže, protože v ní zamrazilo. Pořád měla pocit, jako by jí někdo sledoval. Nervózně se ošila a znovu se ohlédla. Nikde nikdo.

,,Třeba je to ta pravá." ozval se tenký hlásek a ona sebou polekaně trhla. Už jí šplouchá na maják?

Měla bych jít ihned pryč, sem by se tatínek jen tak nedostal, když jel do vedlejšího města pro mouku.

Vedle dveří si všimla vysokého věšáku na hábity a uchechtla se. 

V téhle zimě je tu naprosto k ničemu.

Opodál stál dlouhý stůl a na něm byl svícen, který však nesvítil.

Marinette naprosto uchvátil, protože nic tak krásného a zvláštního neviděla.

Teda, svícny viděla každou chvíli, jen ne tak detailně propracované.

Kdyby svítil, určitě by byl výborným zdrojem tepla.

,,Haló!?" ozvalo se z dalšího patra a dívka sebou znovu škubla.

Tatínek!

Plášť, který měla vyděšená Marinette na sobě, za ní divoce plál, když doslova vyskakovala schody, kterých nebylo málo.

,,Otče?!" zavolala, aby věděla, kam se má vydat dál.

,,Marinette? Jdi pryč!" ozval se přiškrcený hlas. Upozorněná dívka se vydala doleva a spatřila další schody, tentokrát točité.

I ty s rychlostí vyběhla a uklouzla přesně před mřížemi od cely, kde byl uvězněn její zraněný otec.

,,Tatínku?" zeptala se nevěřícně, když ho uviděla. Tohle byl snad zlý sen.

Její otec ležel na zemi, na hlavě měl zaschlou krev, kterou viděla i když bylo šero. Na sobě měl jen plášť, který by nezahřál ani myš, takže musel být i hodně podchlazený.

,,Co tu děláš? Kdo ti to udělal? Jak ses sem dostal?" chrlila ze sebe jednu otázku za sebou a přitom ohmatávala ledové mříže, ve snaze najít nějakou chybku a mříže díky ní rozbít.

,,Musíš pryč, ihn-" starší muž se rozkašlal a hodnou chvíli mu trvalo, než kašel umírnil. ,,ihned."

,,Cože? Půjdu, ale jen s tebou." rozhodla a ze země se zvedla, aby měla na překážku lepší výhled.

Když Marinette ignorovala sténání a prosení jejího otce, za sebou zaregistrovala pohyb.

Rychle se otočila a za sebou, v rohu, kde byla nejčernější tma, uviděla siluetu.

Silueta seděla jako pes, takže si myslela, že je to hlídací zvíře a hned se začala rozhlížet po něčem, čím by zvíře odehnala.

,,Nikam nepůjde." rozhodla černá silueta a dívka nadskočila.

Byl to snad démon, který držel jejího otce?

,,Je zraněný a podchlazený!" bránila ho.

,,A já už několik let zakletý." ohradil se a postavil se.

Byl o něco vyšší, než Marinette, ale i tak jí nenaháněl strach. Zmocňovala se jí stejná nechuť, jako když viděla Natha.

,,Udělám cokoliv. Podívejte," sáhla si za krk a silueta se instinktivně stáhla do rohu.

Marinette odepla řetízek, který zdobil její drobný krk a nastavila ho před sebe.

,,Dám vám ho, víc nemáme. No tak, vezměte si ho." naléhala, ohlížejíc se do cely.

,,Vy si myslíte, že nějaký náhrdelník nahradí člověka a mou újmu?" zeptal se se smíchem.

Dívka sklopila hlavu. Zavřela oči a přemlouvala se k těm slovům, které bodnou jejího otce u srdce.

,,Vylezte na světlo." přikázala mu, jako kdyby byla jeho matka a on provedl nějakou nekalost.

Když se k tomu silueta neměla, Marinette doslova vybuchla.

,,Chci znát tvář svého věznitele! Tak se koukejte ukázat!"

Černota, skoro podobná stínu, se uchechtla a vystoupila z rohu.

Čím víc se postava přibližovala světu, tím víc dívenka litovala svého rozhodnutí.

,,Vašeho věznitele? Vězním všeho otce do konce jeho dnů, ne vás." podotkl naprosto klidně, jako kdyby se jí vysmíval.

,,Vezměte si mě," nabídla mu naprosto vyrovnaně.

,,Jen člověk nahradí člověka a nahradí vám újmu, kterou ani nemáte." dodala přidrzle a postava se naježila.

Ano, opravdu se naježila. Po celém těle měla kočičí chlupy, které byly ještě temnější než samotná tma. 

Zelené oči jí propalovaly a jí z toho mrazilo.

,,Platí." kývl a obešel jí.

Když okolo ní prošel, pro ní to bylo jako výboj, z jeho kroků šla ladnost, ale i arogance a zármutek. 

Bylo to pro ní zvíře, které už teď nenáviděla.

,,Mohu se rozloučit?" otočila se na něj.

,,Mně taky nikdo nedal možnost se rozloučit." namítl.

,,Jenže já nejsem vy." založila si ruce na prsou.

Postava jen pokrčila rameny a muže, kterého držela za límec hábitu, pustila na zem.

,,PROČ JSTE TAK HROZNĚ KRUTÝ?!" vyjekla dívka v slzách a klekla si ke svému otci.

,,Mám tě ráda, tatínku." pověděla mu a chtěla ho ještě obejmout, když ho zvíře zase vytáhlo za límec.

,,Návštěvní hodiny skončily." oznámil jí a ušklíbl se.

Ona po něm hodila zhnusený pohled.

,,A jsem Kocour. Černý Kocour." doplnil, když za ní zavřel mříže od cely a odešel.