Another Eyes

Uteč!...

Probrala jsem se. Chvíli jsem si naivně myslela že se proberu doma ve své posteli nademnou bude stát táta a bude mi vyprávět jak jsem křičela ze spaní a měla jsem noční můry. Ale ne, on to všechno nemohl být sen, ale jako vždy v mé (ne)štěstí to sen nebyl.

Pomalu jsem otevírala oči a abych si zostřila obraz předemnou, zamrkala jsem. Bylo to přesně to co jsem čekala. probrala jsem se zpět na rozvyklaném lehátku ze dřeva, pod hlavou jsem měla nějaký balík slámy a nademnou stála moje máma. Hned vedle ní byl Max, jak mi slíbil. Chtěla jsem se posadit a když jsem to konečně udělala, dostavila se ukrutná bolest hlavy. Zavřela jsem na chvíli oči, otevřela pusu a trochu jsem se zamračila. ,,Budeš v pořádku, jen teď potřebuješ spánek." Podotkla máma. Zakývala jsem hlavou a pořád se za ní trochu držela.

,,Ne!" Křiknul Max a vážně se na nás obě podíval. Vzdychnul si a začal chodit po místnosti sem a tam. Obě jsme na něj koukali nechápavě, teda já spíš s bolestivým výrazem, ale on to pochopil a vysvětloval. ,,Teda, myslím tím, že by měla co nejdřív odejít a ty s ní. Pomůžu vám odsud."

,,Co? To nemůžu, nemůžu jen tak odejít. ten chlap mě začal škrtit a to nějakýma sínama nebo co." Máchala jsem rukama a bolest hlavy zmizela. ,,Pak jsem si najednou vzpomněla na ty moje SCHOPNOSTI." U slova schopnosti jsem naznačila úvozovky a nadechla jsem se na další větu. ,,No a pak jsem ho asi nějak překvapila, protože ten jeho výraz byl fakt nezapomenutelnej. A nakonec jsem se sebrala a šla pryč, podlomili se mi kolena a pak jsi se tam objevil ty a já byla jak zfetovaná nebo tak něco a začala jsem mluvit fakt divný věci a potom jsem usla." Práskla jsem s rukama.

,,Jo to bylo tím," Začala máma. ,,že jsi ze sebe vydala hodně energie, nebo-li těch schopností jak jsi říkala. Víš takhle zaskočit Harleyho neumí nikdo, naposledy jsem to byla já a věř mi nebo ne musela jsem vážně hodně cvičit. Takže to nebylo nic jednoduchého. No a to tě vyčerpalo a pak jsi byla jakoby bez smyslů. To vysvětluje tvoje řeči." Nechápala jsem, co se semnou děje. Co je to za blbosti. Věděla jsem že to myslí vážně a věřila jsem jí a dokonce i Maxovi a i Lilli a Willovi s Patrikem, ale všechno to znělo vážně divně.

,,Dneska večer prostě zmizíte, kdyby někdo zjistil že..." Umlčel se Max. ,,To je jedno." Zvedl se a chtěl odejít.

,,Počkej!" Křikla jsem na něj. Otočil se na mě se smutným obličejem. ,,Děkuju, Maxi." Usmála jsem se a zakývala hlavou.

,,Vyspi se, večer budeš potřebovat sílu." Kývl hlavou, ale úsměv jsem u něj neviděla. Pak prostě... Prostě odešel.

Jak řekl a hned potom mi to připomněla ještě máma a já se tedy šla opravdu trochu prospat, stejně jsem byla unavená...

Probudila jsem se tím že jsem spadla z dřevěného lůžka na tvrdou zem. Rychle jsem se probrala a stejně rychle jsem se zvedla. 

 Moje máma stála u dveří snad z oceli a koukala na mě s malým úsměvem na tváři. Taky jsem se usmála a pak se zhluboka nadechla. Máma se zase otočila a koukala malou škvírou za dveře. ,,Co je?" Zeptala jsem se a  hodila jsem vlasy z čela za ramena. 

,,No to právě nevím. Něco..." Ztichla. Chvíli jsem počkala jestli nezačne mluvit a když nemluvila, začala jsem znovu.

,,Tak co je? Je tam někdo?" Máčkla jsem se k ní a nakoukla jsem do mezery. Byla tam Ta holka co pro mě před tím přišla a Max a před nimi stál Harley. Co ten tu zas dělá? ,,To jsem ho dostatečně nevyděsila?" usmála jsem se a podívala jsem se na mámu. Ale ta byla zaujatá škvírou a ještě mě napomenula ať jsem zticha. Kývla jsem hlavou a ke škvíře jsem dala místo svého oka svoje ucho a a poslouchala jsem.