It is secret (CZ; Fantastická zvířata a kde je najít) √

V kufru

Seděla na židli pod žebříkem a se slzami v očích se dívala na to, jak se všichni vesele baví u zvířat. Nemohla si to odpustit, nemohla se k nim přidat bez pocitu viny. Uslzeně se podívala va své ruce které žmoulaly své volné tričko. Hluboce dýchala a myšlenkami byla někde úplně jinde. Byla u Gravese. Částečně byla ráda, že to skončilo, ale také byla teď sama. Možná vážně dokázal zjistit, kdo jsou její rodiče, ale teď bude jenom ona a samota. Bude muset dělat vše pro to, aby dokončila studium a sehnala dobrou práci.

,,Rosalie?" leknutím nadskočila a podívala se na Queenie. ,,Ahoj." usmála se nesměle. ,,Jsi v pořádku? V hlavě máš takový zmatek." sedla si vedle ní. ,,Tak asi víš, jak mi je." zašeptala a blondýnka vedle ní přikývla. ,,Vím a mrzí mě to, co se stalo. Za tebe i za nás. Bojíš se budoucnosti. To není dobré." podívala se na ní ale Rosalie se odvrátila. ,,Bude to těžké. Vždy jsem snila o krásném životě, s mou vlastní rodinou." usmála se té představě a v očích ji zaštípali slzy. ,,Je to těžké když nevím," ,,co s tebou bude." dokončila to za ní Queenie a Rosalie se na ní podívala. ,,Promiň." omluvila se tomu, že jí četla myšlenky ale Rosalie se usmála. ,,V pořádku. Někdy to není nic moc, ale teď jsem ráda, že své pocity nemusím popisovat." přiznala se.

,,Víš, nemusíš tady sedět tak sama. Nevadíš nám." usmála se na ní. ,,Ale měla bych." vyhrkla Rosalie. ,,Víš, co jsem udělala. Lhala jsem vám ve všem." zašeptala na vysvětlení. ,,Lhala jsi snad v tom, že si mu o nás nic neřekla, že jsi trpěla, že nás máš ráda?" usmála se na ni Queenie a Rosalie jí úsměv opětovala. ,,Ne." hlesla. ,,Tak vidíš. Nikdo se na tebe nezlobí, tak když tak přijď." řekla a odešla pomalu za ostatními.

Rosalie se k odchodu ale neměla, přitiskla se víc ke zdi a vydechla. Dívala se na ně zdálky a nakonec, když si byla jistá tím, že nikdo nepřijde, vytáhla starou fotku z hluboké kapsy svých kalhot a podívala se na ní. Usmívala se na ní malá holčička s kaštanovými vlasy svázanými do dvou culíků, a s hnědými oči rudých od pláče. Ten úsměv nebyl skutečný, už jako malá to dobře hrála, ale teď to viděla jasně. Bylo to její jediná fotka z dětství.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se Mlok, kterého si ani nevšimla a znovu leknutím nadskočila. Pustila fotku a rychle si klekla na kolena aby si jí vzala. Když ale seděla na zemi, zmocnil se jí tíživý pocit a tiše se rozbrečela. ,,Rose, co se děje?" vyhrkl Mlok, položil kýbl a přiklekl si k ní. Podíval se na fotografii v její ruce a poté se jí podíval do ubrečené tváře. ,,Přijde ti někdy, že tvůj život je celý jenom jedna velká lež?" zašeptala a on jí nedokázal odpovědět. ,,Ani vám jsem nedokázala říct pravdu hned." pokračovala a on ji chytil za ramena. ,,To neříkej. Nemohla si, jsi úžasný člověk Rose. Zvířata si tě oblibují proto, že jsi na straně světla, ne tmy." snažil se jí uchlácholit a ona přikývla. ,,Promiň mi to." zašeptala. ,,Tohle celý. Všechno." vysvětlila a on se pousmál. ,,Není co ti prominout. To je minulost." pousmál se. ,,A s budoucností si nedělej těžkou hlavu, Queenie mi to všechno řekla. Odplujeme spolu zpět do Anglie a pomůžeme si navzájem, co říkáš?" s úsměvem přikývla a on jí vytáhl na nohy.

,,Posaď se, udělám ti něco na zklidnění a půjdu za ostatními." přešel zpět ke stolu a ona se posadila. ,,Půjdeš se mnou?" zajímal se. ,,Ano, půjdu." přikývla na souhlas a přijala skleničku. ,,Z tvých přísad?" zeptala se a přičichla si k tomu. ,,Moc vábně to nevoní, ale zaručeně ti to pomůže." slíbil jí a ona obsah skleničky vypila bez odmlouvání. ,,Moc děkuji." podala mu skleničku a vstala. Vzala si kabát a usmála se na něj. ,,Víš, kde je Dugalík? Oblíbil si tě, můžeš ho nakrmit." nabídl jí a po jejím souhlasu jí dal mísu s krmením. ,,Ještě jednou moc děkuju." usmála se na něj a šla za zvířátkem se stříbrnou srstí.

,,Rose!" doběhl jí a ona se zastavila. ,,Tvá fotka." dal jí fotku do kapsy. ,,Děkuju." poděkovala znovu a on přikývl. ,,Jsi na ní smutná." poznamenal. ,,Jsi první, kdo to poznal. Byli to mé osmé narozeniny. Dárek, tu panenku, mi dal jenom můj kamarád který o dva měsíce později zemřel na nemoc. Byl to šok, na té fotce brečím kvůli rodině. Vyhnali ho, ale i tak mě stihl vyfotit." uchechtla se a zavzpomínala. ,,Jistě na tebe dohlíží." pousmál se Mlok. ,,Snad ano." oplatila mu úsměv a vydala se za zvířátkem.

,,Ahoj." usmála se na zvíře a to se jí pověsilo kolem krku. ,,Stýskalo se ti?" pousmála se, podrbala ho na hlavičce a položila mu mísu do hnízda. Prohlížel si ji svými velkými oči které měli zvláštní barvu. Nejvíc se jí líbili, když dostali svou safírovou barvu. Náhle ji ale dostali a Dugalík rychle skočil do hnízda a skryl se ve stínu. ,,Co se to děje?" zašeptala a podívala se směrem k ostatním. Mávali na ní a ona se k nim okamžitě rozběhla.

,,Co se to děje? Čeho se bojí tentokrát?" zeptala se udýchaně. ,,Tentokrát?" opakovala po ní Tina. ,,Naposledy se bály tebe." řekl upřímně Jacob a Tina ztichla. ,,Když jsi nás odevzdala ministryni a ta vás chtěla zabít, mě si vzal Graves stranou a přivodil mi deprese na pár dní." řekla rychle. ,,Nadechni se." pobídl jí Jacob. ,,Jasně, promiň Tino." brunetka přikývla a všichni se podívali na Mloka. Slunce mu ozařovalo tvář a stál proti zvířeti podobnému Hipogryfovi. ,,Nebezpečí. Cítí nebezpečí." slyšela ho říkat a všichni si vyměnili znepokojivé pohledy.