Asi po půl hodině jsme dojeli k šedé budově se znakem policie.
Povzdychnu si, a když mi jeden policajt otevře dveře tak vycházím z auta.
Procházím budovou a ucítím na sobě několik pohledů. Je jasné, že se diví proč vedou 15-ti letou dívku v poutech.
Dojdeme do místnosti, kde je uprostřed jen stůl a dvě židle naproti sobě.
Usadím se na jednu, tak abych viděla na dveře.
Policisté odcházejí a já zůstanu v místnosti úplně sama.
Vím že mě všude sledují, ale jsem unavená a nejraději bych si nějak podepřela hlavu, ale s rukama za zády to moc nepůjde.
Zvedám se ze židle a trochu poodejdu od stolu abych kolem sebe měla místo.
Vyskočím a ruce protáhnu pod nohama.
Ruce už nemám za zády, ale pořád je mám v poutech, začíná to být nepříjemný... tlačí to.
Protáhnu si ramena a znovu si sedám na židli.
Teď už si můžu ruce položit na stůl a na ruce si položím hlavu.
Zavírám oči v domnění, že si trochu odpočinu, ale do místnosti vtrhne policista.
Leknutím zavrávorám na židli, ale tak tak to vybalancuju a zůstanu naštvaně civět na toho debila.
,,Co blbneš? Málem jsem spadla!"
,,Promiňte, mysleli jsme že máte něco v plánu... no, když jste... ruce... No to je jedno." Byl to takovej šmudla. Určitě nebyl u policie dlouho.
,,Zdrhám snad? Ne, jen je to nepohodlné a já si chtěla opřít hlavu, protože jsem unavená kruci."
Nic na to neřekl... jen se otočil a odešel.
Nesouhlasně jsem si odfrkla a chtěla si znovu položit hlavu, ale...
...ale on zase někdo přišel!!!
Tentokrát to nebyl chlápek v uniformě, ale obyčejných riflích a košili.
Sedl si naproti mě.
Já jen nechápavě nadzvedla obočí.
,,Kahrin, přišel jsem si promluvit-"
,,Takže výslech," doplním.
,,Dobře, je to výslech..."
,,V klidu, všechno vám řeknu, nemám co tajit." Teď už se z toho stejně nevyvlíknu.
Začal se mě ptát a já mu odpovídala.
Řekla jsem mu vše..., to jak mi umřel otec, jak mi ten debil vadí, jak se mamka změnila a jak mě vytočil a mě už prostě bouchly nervy.
Netrvalo to dlouho... asi něco kolem půl hodiny. Spíš mi to přišlo, jako bychom klábosili než byli u výslechu. Vždycky jeden mluvil a ten druhý ho buď doplnil, nebo se na něco zeptal.
,,No, nečekal jsem, že budeš tak spolupracovat."
,,Říkám, že nemám problém," řeknu přátelsky, jako bychom se znali celou dobu, ,,jen s ním..." dodám už ledově.
,,Víš, že máš problémy a úplně se ti změnil život.."
,,Ten už se mi změnil dávno..." řeknu nepřítomně a vzpomenu si na svého otce.
,,Ale Kathrin-"
,,Ježiši Žije, tak co je za problém?!"
,,Vím, že tě ta událost z dětství dost ranila..."
,,Běžte už prosím..." pomalu dýchám abych se uklidnila a dvěma prsty si mnu spánky.
Jen kývne a potichu odejde.
Po tváři se mi skutálí slza.
Rychle ji utřu a hlavu si opřu o kolena.
Asi po pěti minutách vejdou znovu ti dva policisté a někam mě odvádějí.
,,Kam mě to vedete?"
,,Jsme povini vás odvézt do vězení pro mladistvé za pokus o vraždu. To co s vámi bude dál poté rozhodne soud." Řekne jeden z policajtů a otevře mi dveře od budovy.
Dojdu k autu a nasednu na zadní sedadlo.
Znovu mě čeká cesta bůh ví kam...
Ahojky
Nevím co bych měla napsat, tak jen asi jako vždy:
Doufám, že se kapitola líbila a budu ráda za každý ohlas
Vaše Leontinqa ❤👑💎
ČTEŠ
Noční akademie: Queen of darkness
Mistério / Suspense,,Klidně se vybreč, není to ostuda, vím že je to velká ztráta," klade mi na srdce policejní psycholog. Kouknu se na matku, která má oči plné slz a smutně se na mě usměje. Podívám se do okna a uvědomím si to, že už ho nikdy neuvidím... Beze slova se...
