Nepustím... [Pozastaveno]

&11

Ani jsem nestačil zaznamenat, že jsem usnul. Zdálo se mi o Tsukkim. Tsukki a já jsme seděli naproti sobě v nějaké kavárně a oba dva čekali. Nevím na koho, ale stále jsme se ohlíželi ke vchodovým dveřím od podniku. Tsukki občas zkontroloval hodiny, ale jinak jsme mlčeli.

Najednou se mi něco otřelo o nohu. Švihl jsem po svém společníkovi pohledem, ale ten se zrovna otáčel ke dveřím za sebou. Myslel jsem si, že se o mě otřel pouze omylem. Až do doby, kdy to udělal znovu. Zahákl si mou pravou nohu mezi ty své. V mém výrazu se začaly střídat emoce. Zmatení. Strach, vztek. Všechno možné. Snažil jsem se mu vykroutit, ale držel moc pevně.

Dveře za ním se otevřely a do místnosti vstoupila černovláska s rudými rty. Jakmile zmerčila náš stůl, přiběhla k nám a bez otálení si kecla na Tsukkiho klýn. Už tohle mě docela naštvalo, jenže ona se rozhodla, že Tsukkimu tu svou rtěnku ukáže pořádně, takže když skončila, měl ji všude okolo pusy.

Tohle mě rozžhavilo do bíla. Nikdo nemá právo ho líbat kromě mě! Proběhlo mi hlavou, než mi došlo, co to sakra zase plácám za hlouposti. Taky mi vadilo, že tohle museli dělat přímo přede mnou.

Jediné, co mě překvapilo snad ještě víc, bylo to, že mi Tsukki pořádně držel nohu. Nepovolil. Naopak, hýbal svými chodidly tak, aby mě „hladily"

Po jejich aktu na mě dokonce mrkl!

Z této fantasmagorie mě probudila rána ode dveří. Do očí mě uhodilo světlo, které následoval kopanec do holeně. Zaskuhral jsem. Rychle jsem se posadil a strnul, když jsem před sebou spatřil Izumi.

Vykulil jsem na ni oči. Co ta tu ještě dělá? Znamená to snad, že mě viděla, jak se s Tsukkim... líbám??
„C-co tu ještě děláš, Izumi?" Zeptal jsem se, stále jsem nebyl úplně vzhůru, ale kopanec mi pomohl rychleji vystřízlivět.

„Něco jsem hledala, ale místo toho jsem zase našla Tebe." Řekla otráveně.

„Co jsi hledala?" Naléhal jsem. Připadal jsem si jako bych mluvil s malým dítětem, které se nechce přiznat, že ukradlo lízátko.

„Něco, do čeho ti nic není." Chtěla se otočit k odchodu, ale ještě před tím se mi hluboce podívala do očí. Její výraz byl vážně děsivý. „Nic mu neřekneš." Zašeptala. Došlo mi, že mluvila o Tsukkim.

„P-proč bych měl?" Zeptal jsem se jí, když byla asi dva metry od dveří. Zastavila se v půlce kroku.

„Ty mě zkoušíš vydírat?" Zeptala se podezíravě a pobaveně zároveň. Ona je má jediná šance.

„Jen ti chci něco nabídnout." Můj hlas se lehce chvěl, přestože jsem se snažil o nejvíc vyrovnaný tón.

„Poslouchám." Zněla tak pohrdavě.

„Já mu o tobě neřeknu ani slovo, když mi pomůžeš utéct."