Nepustím... [Pozastaveno]

&6

Vyděšeně jsem zíral na Tsukiho. Tak nějak by se dala shrnout tato situace. Kotaroo měl zlomyslný úšklebek a Tsuki na něj koukal se strašidelným kamenným výrazem.

„Docela mi nedochází, o co se tu snažíš. Prodáš, ne doslova mi ho přineseš až sem a teď ho zkoušíš zabít? Jsi zvláštní, Kou." Kotaroo zbledl.

„Už nikdy mi tak neříkej, nebo zajistím aby tenhle nádech byl jeho poslední!" Přitlačil mi nůž ještě víc k hrdlu. Tsuki nehnul ani brvou. To mu na mě vůbec nezáleží? Pokud ne, tak proč mě vytáhl z té kopky?!

„A když ho zabiješ, tak co? Co tím vyřešíš? Když je tady tak ti nijak nevadí při... práci. Nech ho bít. Radím ti dobře."

Sledoval jsem, jak se v Kotarově obličeji prolnulo tolik emocí během pár sekund. Nevěděl si rady. A tak tedy udělal to, co dělal vždy v podobných situacích. Začal se zlomyslně smát. Zastrčil svůj nůž zpět do kapsy. Do kapes u své kožené bundy si zastrčil ruce a se smíchem odkráčel z místnosti, jako by se vůbec nic nestalo. Tohle dělal vždycky. Snažil se člověka vyděsit domněnkou, že má nějaké eso v rukávu. To se ale stávalo minimálně.

Tsuki to ale bohužel nevěděl.