Nepustím... [Pozastaveno]

&8

 Když jsem přišel ještě blíž, poznal jsem, že se usmívá. Tak aspoň někdo mě rád vidí. Pomyslel jsem si.

Nemohl jsem si pomoct. Musel jsem ji obejmout. Tak rád jsem Ji viděl! Objetí mi oplatila. Něco mi ale unikalo...

„Co tady děláš?" Zeptal jsem se asi moc hlasitě, protože mi zacpala pusu, dala si ukazováček před rty a pak si rychle máchla dlaní pod krkem. Buď zticha nebo seš mrtvej. Dalo se to docela lehce odhadnout z jejího výrazu. Tohle nebyla ta milá a tichá Izumi, se kterou jsem slavil brat- ....Kotaroovi narozeniny. Tahle Izumi mi přišla nebezpečná a tak nějak...jiná.

„Co tu děláš?" Zeptal jsem se šeptem.

„To mi pověz ty, kde si se tu vzal." Odsekla tiše.

„Sám nevím." Řekl jsem s spíš pro sebe.

V dáli jsem uslyšel kroky. Bylo vidět, že i ona si jich všimla. Na chvíli se zaposlouchala do jejich rytmu. Tsukishima. Artikulovala. Kývl jsem ve znamení, že chápu. Jak to ale mohla poznat? Rozhlédl sem se, odkud mohli ty kroky přicházet. Když jsem se ale otočil zpět k Izumi, byla pryč. Nemohl jsem na ni zavolat. A kdybych opustil tento úkryt, tak se prozradím. Byl jsem v pasti.

Kroky se přibližovaly. Začal jsem se potit. Budu mít problém, pokud mě tu najde. Hádám, že veliký.

Měl jsem pocit, jako by moje nádechy, můj tlukot srdce byl strašně hlasitý. Bál jsem se. Bál jsem se, že mě najde.