Nepustím... [Pozastaveno]

& 3

Nevím, jak dlouho jsem tam živořil. Čas se příšerně vlekl a já cítil, jak slábnu. Z nedalekého rohu se linul nehezký závan mých exkrementů. No co? Jsem přeci jen člověk, nebyl tu nikde záchod.

Byla mi zima, celý jsem se třásl. Kručelo mi v prázdném žaludku.

Vzpomínal jsem na bratra. Jak se Kotaroo má? Je pořád s Izumi? Nejspíš ne...Hledá mě vůbec? Všiml si, že jeho jediný bratr zmizel?

Ani nevím, jak se mi podařilo usnout.

+++

,,Bože můj! To je ale puch!"

Probral mě něčí hlas. Byl to ten muž. Má cela se zalila mě už známým bílým světlem z vedlejší místnosti. Rychle ke mně přistoupil a chytil mi tvář do dlaní. Snažil jsem se vzpouzet, ale neměl jsem sílu ho jakkoli odstrčit pryč.

,,Si bledej jak stěna. Co je s tebou?!" Neměl jsem se k odpovědi. Jeho ruce pěkně hřály. Třesoucími dlaněmi jsem je chytil a přitiskl si je k sobě blíž.

,,Sakra! Musíš odsud pryč, nebo mi tu chcípneš!" To bylo poslední, co jsem byl schopen zaregistrovat, než se mi obraz před očima přeměnil na mlhu a já ztratil vědomí.