Nepustím... [Pozastaveno]

&12

Podezřívavě se na mě koukala. Nevypadala, že by mi chtěla pomoct. V jeden okamžik jsem měl i pocit, že nad tím přemýšlí. Nevím jestli chci vědět co by jí Tsukki udělal, kdyby zjistil, že tu byla.

Soudě podle toho, že souhlasila s mojí nabídkou by to asi nebylo nic hezkého.

„Je tu ale menší problém." Řekla. Vypadala tak naštvaně.
„Jaký?" Zeptal jsem se. Snažil jsem se znít neutrálně, aby nepoznala jaký boj se ve mně děje.
Chci odsud pryč. O tom není pochyb... Co když nás ale chytí? Myslím si, že Tsukki už takhle není zrovna mírumilovná osoba... Bojím se říct, co by se stalo, kdyby mě chytil při útěku...

„Tsukishimu sleduju už docela dlouho... Takže jsem byla schopna odhadnout jeho harmonogram. Jenže teď jsi tu ty. Nevím, jak mu ho naruší tvá přítomnost. Tím, že tu jsi krátce hrozí, že může přijít prakticky kdykoliv."

Poslouchal jsem ji celý napjatý.

„Z čehož vyplývá, že tu musíš ještě nějakou chvíli pobýt. Minimálně týden. Nejsem schopná se s tebou normálně spojit, takže se ho snaž příští čtvrtek zbavit," Na chvíli se odmlčela. „teď už musím jít. Jsem tu dýl, než bych měla." Její hlas už nebyl tak sebejistý, jako před tím. Sledoval jsem ji jak odchází. Neschopen jediného slova. Takže tu budu s tím prasákem ještě týden. Minimálně. Bože? Za co mě trestáš??

Jen co se za ní zavřely dveře, jsem se opět povalil na postel. Musel jsem to všechno vstřebat. Dnes byl tedy čtvrtek. Bratrova oslava byla pátek. To tu jsem tak dlouho?! Když jsem se nad tím tak zamýšlel, tak mi došlo, že jsem si vlastně nepamatoval, co se dělo před tím, než jsem se probudil v té kopce. Ať jsem se snažil sebevíc, vzpomenout jsem si nemohl. Ani si nevzpomínám, že bych Tsukkiho kdy potkal. Znal jsem se z hodně Kootarovými přáteli, ale Tsukki je pro mě někdo úplně nový.

Možná pro to bych si ho měl držet dál od těla...

„Seš k sežrání když jsi zamyšlený." Ozvalo se odněkud. Rychle jsem se zvedl do sedu. Ani pro mě nebylo takové překvapení, že Tsukki stojí v pokoji, jako fakt, že jsem neslyšel, žádný zvuk ode dveří. Možná to bylo tím, že dveřmi vůbec nepřišel..

„J-jak jsi se sem dostal?" Vyrazil jsem ze sebe zaskočeně. Mezitím se ke mě pomalu přibližoval.

„Nejen dveřmi se dostaneš do místnosti." Prohodil jakoby nic. Na rtech mu mezitím hrál hravý úsměv. Jeho poznámka mě zaskočila. V tomhle baráku aby se čert vyznal a on tu má ještě nějaké vedlejší chodby? Začínal jsem ho podezírat, že si nosí po kapsách mapu.

„Proč tu jsem?" Zeptal jsem se, když si sedl na postel. Trochu jsem se od něj odsunul. Musel jsem se ošít a sklonit pohled, když na mě upřel ty své temně hnědé oči.

„Protože tě tu chci." Pronesl potichu. Zvedl jsem k němu svůj překvapený výraz, ale hned ho zase odvrátil. Nechtěl jsem, aby viděl jak se červenám.
„ Nelži...! J-je tu určitě jiný... r-rozumnější důvod." Odvětil jsem tiše.
„Yui," Oslovil mne." Yui, podívej se na mě." Podíval jsem se na něj. Tvářil jsem se trucovitě. Ani nevím proč. Asi mi vadilo pomyšlení, že jsem tu z jiného důvodu, než že prahne po mé společnosti.
„Jsi tu, proto, že Kootaro si neumí vážit věcí... ani lidí, samozřejmě. Jednou jsme byli v baru ještě s několika dalšími lidmi. Tvůj bratr se opil během první půl hodiny a pak tam ostatním ukazoval tvoji fotku s tím, že hledá někoho, kdo tě koupí. Že se o tebe už nechce starat." Odmlčel se, jako by hledal slova. ,,No a tak jsem mu nabídl docela slušnou cenu a on se chytil. Takže ti nelžu. Jsi tu, protože, tě tady chci."

Zíral jsem na něj s pusou dokořán. Jak mi to mohl Kootaro udělat?! Jak mohl myslet to, že se o mě nechce starat? Vždycky jsem měl za to, že spolu máme dobrý vztah. Byl to můj velký brácha. Velký brácha, který mě sprostě prodal!